Konec covidového léta – povídání o pěším putování s batohem po Corfu trailu. Řecké vesničky, kláštery, pláže, olivové háje, retsina a plameňáci…
Vyrážíme na Corfu trail!
Už dlouho přemýšlím nad delším pěším putováním. Láká mě to zkusit, sbalit malý batoh (půjde to? Pane Lorenc, unesu to?), obout boty a vyrazit. Šlapat a na nic moc nemyslet, večer si unaveně lehnout a ráno zase jít dál. Dívat se po krajině a vnímat… Už už to vypadalo, že jarní výpravu na kus stezky Via Francigena v Itálii, ale covid to zařídil jinak. Člověk mohl leda tak jezdit prstem po mapě a sedět doma, všechno bylo zavřené, cestovat nešlo.
Ale léto přineslo určitou úlevu. Cestovat se trochu může, sice s rouškou na hubě a určitými omezeními, ale může! Je září 2020 a k mému nápadu se přidaly kamarádky. Máme levné letenky a 3 holky vyrážíme pěšky po Corfu trailu!
Corfu trail je přechod ostrova Korfu z jihu na sever, celkem asi 220 km. Dálková trasa byla založena v roce 2001 a je výborně značená. Celou jí nedáme, nemáme tolik času, ale tak 2/3 bychom snad mohly zvládnout.
Kerkyra
Do Kerkyry přilétáme navečer, nervózně přicházíme ke zdravotní kontrole na letišti s obavou, aby nás nevybrali, nehnali na šťourání v nose a testy. Rada zasvěcených zněla – vykloktat si před přistáním krk whisky, to zcela jistě zničí jakékoli bacily :-))). Je neskutečné, jak člověk zblbne – každá máme v příručáku malou lahvičku s whisky a kloktáme…
Nevybrali nás a tak v dešti vycházíme před terminál s nadšením, že jsme tu.
Majitel apartmánu Ionian Apartment ve starém městě pro jistotu naviguje jen přes Whatsapp zprávy. Rozhodně se s námi nechce setkat. Přece jen ta covidová paranoia stále přetrvává.
1. den – Kerkyra a Kavos
Trochu kazí náladu bouře Medikán, co řádí nad Jónským mořem (na Zakynthosu je prý dokonce i zákaz vycházení). Leje jak z konve, ale naštěstí tento den ještě není v plánu větší šlapání s batohem. Snídáme v malém bistru a pak procházka ranní deštivou Kerkyrou. Batohy pěkně na ramenou jako nácvik na další pochod. V přístavu kotví pirátská loď (ještě netušíme, že patří Češce Editě Kachlové, u které za pár dní budeme bydlet :-).
Labyrint uliček starého města a stoupání na Starou pevnost. Je to docela ponuré místo, k čemuž asi přispívá i šedivá zatažená obloha. Podivný je kostel Agios Georgios (sv. Jiří) v pseudodórském stylu, takové kostely člověk moc často nevídá.
Pěšky šlapeme na autobusové nádraží a míříme Green busem na jih do města Kavos. A leje a leje… Stát v Kavosu na autobusové zastávce v pláštěnkách a čekat, až to přejde, se nejeví jako úplně optimální řešení. Lepší řešení je zaujmout strategické místo v nejbližší kavárně. Sedíme a krafeme, s horkým kafem v ruce se celá situace nejeví tak černě. Ale jestli bude takhle pršet i dál, tak jsme poměrně v řiti :-).
Kavos
Město Kavos nestojí za nic, je to pitomé letovisko plné namazaných mladých Britů, kteří sem přijeli pařit. Nemá žádnou atmosféru, jsou tu jen rádoby britské hospody, co čepují Guiness, hlučné bary s řvoucími televizemi, ošklivá pláž a spousta komárů. Není jediný důvod, proč by tu člověk měl být. Kromě toho, že tu začíná Corfu trail a my v Kavosu potřebujeme přespat :-((.
Apartmány Utopia vypadají poměrně rozumně, ale nakonec to bylo asi to nejhorší spaní, co jsme tu zažily. Odpoledne relax s knížkou na balkóně ušel, ale v noci kravál a takových komárů, že člověk nevěděl, kam by zalezl a jak by se ohnal. Ráno stoicky hledíme na rozmázlé krvavé šmouhy na zdi. Je sporné, kdo v noční bitvě zvítězil…
2. den – z Kavosu do Potami-Melikia, 16 km
Přestalo pršet a vyšlo slunce! Opouštíme hnusný Kavos, konečně 1. úsek Corfu trailu. Po dešti je všude bláto, na botách jsou po pár metrech bakule bahna, ale jinak paráda! Procházíme olivové a cypřišové háje, stoupáme směrem k mysu Asprokavos. Rozjařená nálada přehlušuje funění do kopce a nezvyk nést batoh. Objevují se první žluté značky Corfu trailu!
Na vrcholu kopce vede stezka po hraně útesu a jsou tu nádherná místa ke spaní na divoko. Docela lituju, že nemáme s sebou spacáky a vybavení. Tady by se spalo – romanticky a s výhledem!
Mezi cypřiši na vrcholu mysu ční ruiny kláštera Moni Arkoudillas. Až do roku 1920 to býval obydlený klášter, kde žilo několik mnichů a o svátcích sem chodila z vesnice procesí s ozdobenými koňmi. Dnes už z kláštera stojí jen pár zdí a vše je zarostlé a pusté. Na zvonici je stále patrný reliéf erbu rodiny Timari, jednoho z nejvýznamnějších rodů na Korfu, který území kolem mysu Asprokavos vlastnil. Na erbu má být ruka držící granátové jablko, pšeničný klas a hrozen, ale moc rozeznatelné to není. Podle legendy má být někde na východní straně věže tajný tunel vedoucí na pláž pod kopcem, který měl sloužit jako úniková cesta v případě napadení kláštera.
Pláž Arkoudillas
Scházíme na pláž Arkoudillas, idylický oblouk dlouhé písečné pláže. Nikde nikdo, jen na začátku pár opuštěných slunečníků. Nevede sem pořádná silnice, což je asi důvod proč tu nejsou davy lidí. Koupačka v moři a 2 hodiny lenošení na sluníčku. Potom jdeme po pláži dál, na konci je nutno trochu brodit kolem skal, ale žádná tragédie. Konec pláže je trochu horší – svah se silničkou, která na tento konec pláže vedla, se utrhl, leží tu hromady suti a betonu. Šplháme nahoru jako místní kozy.
Od pláže Arkoudillas cesta pekelně stoupá, je vedro, slunce pere a po vyvalování u moře v tom kopci málem vypouštíme duši. Navíc se připlížil hlad. Corfu trail se stáčí zpět do vnitrozemí, kde jsou samé olivové háje a nejeví se moc nadějně, že bychom cestou potkaly nějakou hospodu. Ani ubytování se mi zatím nedaří rezervovat. Jediná šance je až na protějším východním pobřeží a to je pěkný kus cesty.
S ubytováním to asi vůbec bude zajímavé – díky covidu je téměř všechno zavřené. Spousta hotýlků přes léto vůbec neotevřela. Na bookingu se toho moc najít nedá, musím zkoušet Google mapy a psát sms a Whatsapp zprávy na všechny strany. Tohle budu nakonec provozovat každý den naší cesty (na trailu nemá moc smysl rezervovat vše dopředu, nevíte, kolik ujdete a co se bude dít, takže spaní na další den řeším vždy večer před nebo až ráno daného dne). Po delší snaze se mi daří rezervovat pokoj v Mel apartments u vesnice Melikia.
Spartera
Vlečeme se ve vedru jak chcípliny a došla nám voda. Nálada klesá. Objevuje se vesnice Spartera, v mapách je v ní značka taverny, což by mohla být šance.
Vesnice vypadá dost pustě, je siesta. Na každém dvorku stojí traktor – děláme si srandu „traktor do každé rodiny…“. Na místě, kde má být taverna, to moc nevypadá, statečně scházím po schodech podél baráku dolů na terasu rozhodnutá, že vyprosím aspoň vodu. Odkudsi se zjevuje děda ve špinavé košili a na nesmělý dotaz, zda je otevřeno, vesele kýve. Kýve i na dotaz, zda má jídlo. Kýve na všechno a pořád se směje :-).
Ale hlavně – bleskurychle přináší pivo Mythos, spásu po tom šlapání ve vedru! Daly jsme si každá hned Mythosy dva… Jen to zasyčelo. Z terasy hospůdky Bella Vista je nádherný výhled až k pobřeží. Sedíme ve stínu pod stromy a kocháme se. Děda přináší výborné jídlo, skvělý řecký salát, tzatziki… nakonec ještě meloun ze své zahrádky. Jeho rodina zatím vedle na dvorečku lisuje víno, je to zajímavá podívaná.
Je tu skvěle a vůbec se nám odsud nechce. Děda povídá, že má nahoře i pokoje k pronájmu, jenže já už objednala ty Mel apartments a navíc je ještě dost brzy, tak se budeme muset zvednout. Jenže po melounu je přinesen ještě domácí likér z kumkvátu… děda pořád něco povídá, rozdává i bonbóny a nakonec donese i flašku vody na cestu. Je prostě úžasnej!
Zvednout se a vyrazit znovu na cestu je dost fuška. Velmi brzy přijde zjištění, že likér a pivo udělaly své. Motáme se líznuté z kopce a řehtáme se každé blbině. Život je krásnej! Tato část cesty vede ve stínu přes olivové háje a je moc pěkná.
Mel apartments jsou stranou, skryté mezi olivami, kolem vůbec nic není. Ubytování provozuje starý manželský pár, na dvorku chovají slepice, kachny, králíky… Znovu řešíme, co budeme jíst, nějak jsme podcenily zásoby. Paní vysílá manžela ke slepicím pro vajíčka, ať si je uděláme k snídani. Řecko je fajn, všechno se vždycky nějak vyřeší. Spí se tu krásně, je ticho a noc je bez komárů!
3. den – z Melikia do Agios Georgios, 21 km
Ráno máme ke snídani vajíčka, co večer děda přinesl od slepic. Blanka zjišťuje, že nemá plavky, které měla přivázané na batohu. Asi spadly včera během rozjařené cesty ze Spartery. Takže vybíhá zpátky po svých stopách… výsledkem je, že uběhla 10 km, nenašla nic a ještě blbě odbočila, takže chvíli bloudila… Ale jinak fajn ráno 🙂
Potami a Lefkimmi
První zastávka je Potami Melikia. U řeky jsou krásné kavárny, stavíme v Altro Café na nutnou ranní kávu a čerstvě vymačkané pomeranče. Doplňujeme i další proviant v místním obchodě a nakonec jdeme i kupovat klobouky. Vypadá to, že na tomhle sluníčku to bez nich nepůjde. A pak už zase šlapeme.
Lefkimmi je ves dlouhá jak Lovosice a není tu nic moc zajímavého. Kdyby šla nějak obejít, bylo by to asi lepší, ale není šance. V centru je nazdobený velký kostel, pak už se motáme uličkami a ošklivým předměstím ven. Za hlavní silnicí už je to zase pěkná polní cesta vedoucí přes staré olivové háje. Jde se celkem ve stínu a je to fajn. Žlutá značka Corfu trailu bývá i na neobvyklých místech např. na zrezlém autě…
Za 2 hodiny opět docházíme k moři, tentokrát pro změnu na západní straně ostrova a v Gardenos dáváme pozdní oběd v taverně Julia. Nevěřícně zírám na grilovanou kalamáru, co donesli. Je to mrcha obrovská, velikost, co jsem ještě neviděla. Přes velkou snahu a dobrou vůli jsem nezvládla víc než půlku. V kombinaci s retsinou musí tohle jídlo každého víceméně vyřadit z provozu. Ztěžkly nohy, tělo i mysl… Chvíli se válíme na pláži jak vyvržené velryby a funíme s plnými břichy, pak je ale nutné nahodit batohy a jde se dál.
Stoupák od pláže nahoru na útes je děs běs. On by nebyl až tak strašný, ale vynést tu sežranou obří kalamáru nahoru je šichta. Myslela jsem, že zdechnu.
Na útesu
Po hraně útesu mezi Gardenos a Santa Barbara vede asi nejkrásnější část této etapy, úplná nádhera! Je vidět do daleka na moře i podél pobřeží ostrova, slunce se kloní k západu a všechno barví do zlatova. Pozor – je třeba neminout odbočku strmě dolů z kopce na pláž, kousek před Santa Barbara. My jí minuly a něco málo jsme si kvůli tomu zašly.
Santa Barbara
V Santa Barbara je hezky, nejradši bychom denní etapu ukončily tady, ale čekají nás ještě 2.5 km po pláži do Agios Georgios, kde máme rezervované ubytování ve Villa Nefeli. Jsme už hodně unavené, ale chůze bosky po pláži je příjemná. Nohy dnes opravdu dostaly zabrat. Slunce zapadá, dál od vesnice na pláži nikdo není, takže rychlá koupačka bez plavek…
Agios Georgios
Villa Nefeli v Agios Georgios není žádný zázrak, paní je dost neochotná, pokoj lze označit jen jako very basic. Na přespání OK, déle bych tu ale určitě být nechtěla. Ani pláž tu není příliš pěkná, leží pod vysokým pískovým útesem a je taková nevzhledná.
Je už tma, hlad sice po kalamáře není, ale retsinu by si jeden dal :-). Nedaleko u pláže by měla být taverna, přímo nad mořem, což je ale ve tmě asi dost jedno. Jdeme zkusit štěstí, což se nakonec ukázalo jako super nápad. Tavernu Malibu totiž provozuje rodina, do které se přivdala Češka. Paní obsluhuje, ale když nás slyší mluvit česky, tak se zastaví a chvíli si povídáme. O Corfu trailu, o životě v Řecku, jaké je to provozovat tavernu (žádný med) a tak. Doporučuje novou retsinu Vasiliki (je fakt výborná), přinese k ní hroznové víno…
Ptám se, jestli nemá tip na ubytování za jezerem Korission, nedaří se mi totiž na zítra nic najít. Odbíhá se zeptat manžela (býval dřív na Korission porybný a lesník) a pak kamsi telefonuje. Výsledkem je zamluvený pokoj na zítra v taverně Alonaki Bay a také informace, že před 5 dny její švagrová na jezeře viděla spoustu plameňáků. Tak to byl dnes ale super den, že jo Alberte!
4. den – z Agios Georgios do Alonaki, 12 km
Dnes máme trochu oddychovější den, po včerejšku všechno bolí, takže dávka kilometrů bude jen poloviční. Agios Georgios není moc pěkná vesnice, je tu samý hotel, spousta barů, takový Kavos v malém. Ale začátek nového dne na snídani v Cafe Limani je prima, v tomto případě ani nevadí, že je pondělí a začátek pracovního týdne :-)).
Na konci vesnice míjíme obrovský luxusní hotelový resort. Lehátka a slunečníky nacpané těsně vedle sebe a za sebou v 7 řadách, všude hlava na hlavě, koktejlový bar u bazénu… je to přecpané, strašné, úplně mě jímá hrůza. Vůbec nedokážu pochopit, že někdo chce trávit dovolenou v něčem takovém.
Duny Issos
Za hotelem začíná pouštní krajina a duny Issos. Jsou velikánské, některé mají až 15 metrů. Začaly prý vznikat asi před 240 000 lety, když odsud postupně ustupovalo moře. Přelézáme z jedné na druhou, chvílemi to je fakt jak na Sahaře. Podél dun se táhne dlouhatánská písečná pláž Issos.
Z dun míříme na pláž Issos. Za Agios Georgios bylo pár lidí, dál je ale pláž úplně prázdná a máme jí samy pro sebe. Luxus! Nechápu proč lidé raději leží na lehátkách v tom příšerném nacpaném resortu a nepopojdou kousek dál na tak krásnou pláž. Asi by neměli lehátko, slunečník a koktejl u baru na dosah. Vzadu na mysu je hezké místo na koupání u vyplaveného suchého stromu, na kterém se dají rozvěsit věci. Kolik jen propriet se suší, i když jdou ženské do vody bez plavek? :-)))
Následující hodinku úspěšně bloudíme v jalovcích nad pláží. Stezka prostě zmizela! Všude je plno cestiček a kozích bobků, ale všechny směry jsou za chvíli slepé a znovu a znovu končíme v hlubokém písku a hustých jalovcích. Jak jsme sešly dolů k pláži, ztratily jsme Corfu trail a teď ho nemůžeme najít. Už je to dost zoufalé. Beznadějně na sebe pokřikujeme, přece tu kruci ta pěšina někde být musí! Nic, nic, nic… Představa, že půjdeme zpátky po břehu do toho blbého Agios Georgios? Sláva – objevují se žlutě natřené tyčky zapíchané v písku a jsme znovu na trailu!
Jezero Korission
Celá šíje mezi jezerem Korission a mořem je chráněná, roste tu 14 druhů orchidejí a také vzácné zakrslé cedry, podle kterých se oblast jmenuje Cedar Forest. Ale hlavně – na jezeře Korission jsou plameňáci. Když vycházíme z lesa, jsou vidět jako na dlani. Odhadem je tu tak 300 kousků, včetně poloodrostlých mláďat… Docela blízko je asi stovka, další jsou na 2. straně jezera u Halikounas.
Jezero spojuje s mořem úzký průliv, přes který vede shnilá dřevěná lávka. Vedle stojí domeček porybného. Je tu klid a ticho. Následuje dlouhá a úmorná štreka prašnou cestou podél pláže Halikounas. Pláž je moc pěkná, písečná, sem tam s jalovci a bylo by to hezké místo na koupání, ale pere slunce, je vedro, šlapeme dál s vidinou studeného pití a trochy stínu. Blíží se vesnice Alonaki a taverna Alonaki Bay, kde máme objednané bydlení.
Na daném místě se zjevuje růžový přízrak s umělými labutěmi. V první chvíli mě jímá děs, ale zbytečně. Taverna Alonaki Bay je krásné místo na útesu nad mořem a má úžasné terasy stíněné borovicemi a domatia – pár pokojíků k pronajmutí. Není nad to bydlet rovnou v hospodě a ještě takhle pěkné :-))). První je na řadě pivo Mythos na ochlazení a napití, hned po něm řecká káva – maličká, velmi silná, s lógrem, nakopávací :-))). Pak něco k jídlu, dojít se vykoupat dolů na kamenitou plážičku a navečer si sednout s knížkou pod borovici…
5. den – z Alonaki do Paramonas, 7 km
Ranní snídaně v Alonaki Bay na terase nad mořem je úžasná, tohle místo je fakt parádní. Sedíme docela dlouho a kocháme se. Dnes bude odpočinkový koupací den, dáme jen pár kilometrů a pak se budeme povalovat na pláži v Paramonas, takže není kam spěchat. Další bydlení se hledalo opravdu špatně, ale nakonec mi odpověděla na sms paní Margarita z apartmánů Margarita Apartments v Paramonas. Je to sice dražší, ale moc na výběr nemáme.
Pomalu procházíme olivovými háji a za chvíli docházíme do Paramonas. Pláž je plná řas, což je trochu zklamání, těšily jsme se na plážové povalování a relax. Ale hlavní potíž je, že tu není žádný obchod a my už zase nemáme co k jídlu, hlavně tedy k snídani. Ale ono to nějak dopadne, hlavně klid!
Margarita Apartments mají kouzelnou terasu s výhledem na moře. Jsme tu brzy, paní Margarita pobíhá kolem, zahání kočky a musí ještě poklidit. Ukázalo se, že jsem si psala a domlouvala ubytování s její dcerou, která pracuje někde v Kerkyře. Samotná paní Margarita nějak netušila, že jí přijdou hosti :-))). Komunikace někde zamrzla. Míříme tedy zatím na pláž přímo pod terasou a ta je bohudík celkem bez řas.
V Paramonas jsou 2 hospody, takže hlad snad nehrozí. Oběd v Sunset na břehu moře moc dobrá volba nebyla – jídlo průměrné a všude plno vos. Odpoledne proběhlo dle plánu relaxačně na pláži a večer jdeme zkusit restauraci a penzion Skala o kus dál. Není u moře, ale má příjemnou zahradu, je levnější, hraje tu řecká hudba a po večeři nám pan majitel přinesl pálenku z vinných slupek tsipouro. Vyptával se na Corfu trail, že prý zná Kostase v Dafnata, kam míříme zítra… Máme ho pozdravovat. Jo a dělají tu snídaně, takže problém je vyřešen.
6. den – z Paramonas do Dafnata, 15 km
V noci přišla mega bouřka a slejvák, hromy a blesky nad mořem, vypadalo to, že se žení všichni čerti. Zvažujeme, zda vůbec vyrazit a pokud ano, tak kdy. Nakonec 11. hodina rozhoduje a vyrážíme. Prvně tedy na pozdní snídani do penzionu Skala :-). Následně měníme trasu a místo po Corfu trail míříme do Agios Matheos po silnici s vyhlídkou, že do další vesnice Vouniatades má odtamtud jet nějaký autobus. Po takovémhle lijáku se drásat po pěšince vegetací přes vysoký kopec mi nepřijde jako dobrý nápad.
Ve Agios Matheos nás vyptávání u místních postupně směruje na místo, kde má stavět autobus (obvyklá řecká finta, že zastávky prostě nejsou nijak značené) a čekáme a čekáme. Jenže bus se náhle vynoří z opačného směru. Nastává zmatek, jestli je to ten správný, a než se vzpamatujeme, tak je fuč. A jsme v pr…
Ale ona to zase taková hrůza není, do Vouniatades je to asi 2.5 km a tam už se zase napojíme na Corfu trail. Akorát je to po asfaltu, no. Pozitivní je, že aspoň nepůjdeme v blátě. Vouniatades je docela hezká vesnice, babka ukazuje, kudy vede CT a už jsme zase na stezce přes olivové háje. Občas cestu lemují cypřiše, výhledy do krajiny jsou parádní. Podél cesty loupíme dozrávající víno.
Strogyli
Asi dvě hodiny je modrá obloha, ale za námi se stále žene déšť a bouřka. Celý den hřmí a na obzoru se blýská, střídavě nandaváme a sundaváme pláštěnky. Ve vesnici Strogyli je na rohu bar u Stavrose, dobrá zastávka. Je super, jak se tu všichni znají: „Jo, vy jdete Corfu trail? To budete spát u Kostase v Dafnata, ne? Tak ho pozdravujte..“ Když pak dojdeme ke Kostasovi, tak jeho první otázka je: „To jste byli určitě na kafi u Stavrose, že jo? A byl zase ožralej?“ :-)))
Pan Stavros má naprosto úžasný domácí jogurt s medem, který mi nemůže znechutit ani vlezlý kocour, který se ometá kolem a snaží se lézt na stůl. Za Strogyli ještě zastavujeme u tisíc let starého olivovníku, má to být jeden z 10 nejstarších olivovníků na světě.
A pak už máme bouřku těsně za zády, je kolem 5. odpoledne, ale skoro se setmělo. Závěrečné stoupání na hřeben do Dafnata je pěkný krpál. Výhledy by asi byly super, kdybychom nemazaly nahoru ze všech sil ve snaze stihnout to, než udeří bouřka. Dohnala nás těsně před vrcholem, posledních 400 metrů utíkáme v průtrži.
Dafnata
Kostas Walker’s Bar v Dafnata má 9.5 hodnocení na bookingu. Asi tu bydlí všichni trekaři na Corfu trailu, protože nic jiného ve vsi není :-))). Dobíháme v totálním slejváku. V baru sedí dědci u rozpravy a kafe, očividně rušíme. Tři promočené grácie na prahu je nijak nevzrušují. Místo přivítání nás Kostas vykáže z baru ven, bere mop a vytírá podlahu, kterou jsme vstupem do baru zamokřily. To nevypadá moc dobře.
Stojíme venku jak zmoklé slepice a nevíme co dělat, ale pak se Kostas objeví s klíči a míří nahoru nad bar, kde máme bydlet. Veliký podkrovní apartmán, dokonce s úžasnou terasou s výhledem (což zrovna teď k ničemu moc není).
Sušíme hadry, kde se dá a užíváme si teplo a sucho. Venku se honí všichni čerti. Večeře v baru už je příjemnější (asi proto, že nesviníme a nemáčíme podlahu :-), dědci gentlemansky uvolnili místo u stolu v rohu a jeden donesl i ochutnat hrozny ze své vinice. Kolem 7. hodiny všichni mizí, asi je doma čekají s večeří. My máme moc dobrý gyros od Kostase, je nám fajn a povídáme si o knížkách. Vedle sedí mladý pár, který sem došel pěšky z hotelu na pobřeží v Benitses. Oba zoufale hledí do deště. Je jasné, že dřív nebo později se budou muset zvednout a jít zpátky dolů. Je zatraceně prima, že my už nikam nemusíme.
7. den – z Dafnata do Pelekas, 22 km
V noci se přehnala bouřka a znovu vylezlo slunce. Vesnička Dafnata na hřebenu hory vypadá v ranním slunci úplně jinak, než při našem úprku v lijáku navečer. Je tu spousta rozpadlých domů, příliš lidí tu na stálo asi nebydlí. V Dafnata končí silnice, ale i do téhle díry jezdí autobus KTEL… byť pravda asi ne moc často, neboť zastávka je trochu zarostlá. A cedule „Neparkujte osly“ fakt pobaví.
Snídaně u Kostase zahrnuje i domácí marmelády a jogurt. A pak už mažeme z kopce dolů do Makrata. V dálce je vidět Kerkyra a moře.
Co se týká religiózní tématiky – v Řecku je v krajině spousta různých kostelíčků a kapliček. Maličké kapličky na nožičce bývají u silnic i domů. Před časem jsem dost řešila, jakým způsobem by šlo jednu takovou kapličku dostat domů a postavit na zahradě :-))). K radosti drahé polovičky jsem po čase od té blbiny upustila. Ve srovnání se souostrovím Kyklády je na Korfu těch kapliček ale o dost méně (a bývají spíš kovové a ne tak dekorativní).
Kostely na Korfu mívají často oddělené zvonice. Od zvonů visí dolů prakticky špagáty, aby se nemuselo při každém zvonění lézt nahoru…
Šlapeme přes kopečky nahoru a dolů, kocháme se výhledy na moře. Dole v údolí se cesta noří do starého lesa plného velkých kamenů a lišejníků. V zatáčce u cesty stojí vana… zrovna na místě s docela parádním výhledem. Je libo romantickou koupel s panoramatickým výhledem do kraje? :-)))
Vesnice ve vnitrozemí
Jednotným hlasováním je rozhodnuto, že nahoru do prudkého kopce ke klášteru Pantokratoros nelezeme. Zkratka vede po vrstevnici rovnou do vesnice Ano Garouna.
Typická vesnička ve svazích kopce, v tuto denní dobu téměř pustá. V úzké uličce potkáváme stařenku v černém, odvrací se, zakrývá si obličej a otáčí se zády. Na pozdrav kaliméra neodpovídá. Tohle z Řecka člověk vůbec nezná, jsou to smutné následky covidu. Lidé se stále bojí, zvláště ti staří.
Ve vsi je jediný bar, kde ale nemají nic k jídlu, jen kafe. Výhled z terasy na moře je ovšem parádní.
Dál šlapeme z kopce, přes údolí a zase do kopce… stezka se znovu napojuje na Corfu trail. Je to tu moc pěkné, akorát už zase vládne hlad a kručí v žaludku. Blíží se vesnice Sinarades, kde snad bude hospoda a doufejme, že i lékárna. Blanka nutně potřebuje náplasti na puchýře.
Taverna v centru vesnice má stolečky přímo u hlavní silnice, takže u oběda a sklenice vychlazeného Mythosu se dají pozorovat všemožná dění. Chlapík vedle staví krkolomným způsobem vysoký žebřík, opírá ho o zeď domu a šplhá vysoko ke střeše vybírat cosi z okapu. Ze shora se směje a mává. Z okna se vykloní bába a huláká… asi pán nepostupuje zcela správně :-))).
Cesta dál pokračuje po hřebeni a znovu se přibližuje k západnímu pobřeží. Výhledy berou dech, je to nádhera! V dálce je vidět i klášter Myrtiotissas, kam snad zítra dojdeme.
Jde se dobře, ale nohy už delší vzdálenost cítí. Celkově je lepší jít v keckách, než v sandálech, nohy tolik nebolí. Zvlášť když je potřeba jít chvíli po asfaltu. Kecky ale musí být dobře prošlápnuté a v zásobě je stejně lepší mít balík náplastí na puchýře. Chudák Blanka si vzala nové boty a puchýře má bohužel obrovské.
Pelekas
Po 22 km pochodu docházíme do Pelekas. Vesnice leží na kopci a je prý oblíbená u umělců a bohémů. Volba padá na pokoj v Jimmy´s apartments, který je v centru hned u kostela. Přímo z postele je výhled na kostelní věž, jen doufám, že nebudou bimbat brzo ráno… Nakonec se spalo docela dobře, ale pokoj byl totálně basic, ani sklenička či talíř, takže nebylo na čem nakrájet večeři. Okna bez sítí čili v noci bzukot a hlavně silně protékal odpad z umyvadla, takže na zemi v koupelně byla neustále louže.
Nahoře na kopci nad Pelekas je vyhlídka Císařský trůn, z níž je prý úžasný pohled na západ slunce. Ale představa dalšího lezení do kopce nevzbuzuje žádné nadšení, takže vyrážíme naopak dolů k moři na pláž Kontogialos. Jsou to jen 2 km, ale když vidím v mapě nahuštěné vrstevnice, radši beru od majitelky apartmánů vizitku s telefonem na taxikáře. Nahoru se nám to určitě nebude chtít šlapat.
Pláž je nádherná písečná, ale plná lehátek, vlevo stojí hnusný velký hotel. Naštěstí napravo je celkem volno. Relaxujeme v moři, blbneme ve vlnách. Pak už jen ležet na teplém písku, koukat do nebe, poslouchat šumění moře a dívat se na zapadající slunce. Kolem 7. hodiny volám taxikáře, nahoru to stojí 15 eur – šlo o dobře vynaložené prachy :-).
Večer sedíme na balkóně, pozorujeme tmavnoucí oblohu, nasvětlený kostel a cvrkot na ulici. Hledám další ubytování, holky kecají o kočkách. K večeři broskev a retsina, co víc si přát?
8. den – z Pelekas do Liapades, 24 km
Dnes nás čeká asi nejdelší denní úsek. Taktický začátek tvoří pohodová snídaně na balkóně s čerstvými tyropitami z pekárny. Pak se pomalinku hrabeme na cestu, ale hned následuje zastávka na kafe u příjemné paní dole v kavárně. Na židličkách u stolečku se sedí tak příjemně, že se vůbec nechce vstávat. Na cestu vyrážíme až v 10 hodin. Krásný začátek dne!
Klášter Myrtiotissas
Stezka vede dolů z kopce k moři. Klášter Moni Myrtiotissas leží na krásném místě nad mořem. Podle mytologie byla Myrtiotissa dcera Poseidonova, plod jeho lásky k nereidě Amfitritě. Zdejší klášter Panny Marie z myrty je ale pojmenovaný podle ikony Bohorodičky nalezené v keřích myrty. Má to být také jediné místo na Korfu, kde rostou banánovníky.
O vzniku kláštera se moc neví, snad jen, že má pocházet ze 14. století. Legenda mluví o mnichu Danielovi z Persie, jediném synu perského krále Alibeho, který se po jednom ze svých vidění nechal pokřtít. Během cest se dostal až na ostrov Korfu a měl tu sen, v němž mu anděl přikázal, aby se vydal do hor a našel jeskyni. V jeskyni měl být kámen ve tvaru kříže, druhý ve tvaru holubice a ikona Panny Marie. Tam měl mnich postavit kostel zasvěcený svaté Bohorodičce. Daniel se vydal na cestu a skutečně dorazil do zmíněné jeskyně, kde všechny předměty našel. A postavil kostel…
I současný v klášteře přebývající mnich se jmenuje Daniel. Bohužel bylo zavřeno, otec Daniel byl asi někde pryč.
Dole pod klášterem je ale romantická pláž, o které Lawrence Durell napsal, že je nejkrásnější na světě. Místo návštěvy kláštera jsme se tedy šly vykoupat a poněkud škodolibě diskutovaly o tom, že otec Daniel zavřel, protože má asi plno práce s dalekohledem… Pláž je totiž nudistická a z kláštera je na ní výborný výhled :-)))).
pláž Myrtiotissas
Vnitrozemí
Šlapeme vnitrozemím přes Vatos a Giannades, dnes je to nejdelší úsek. Nohy bolí a už ani olivové háje nijak nenadchnou. Zralé fíky ale trochu náladu přece jen zvedají. Vedle cesty leze želva řecká, přes kamení běží jedovatá snovačka „černá vdova“. Ten pavouk budí respekt už od pohledu.
Jakýsi kluk na webu vychvaloval Tristrato Cafe kousek před Giannades, tak odbočujeme z trailu a míříme tam. Dobrá volba! Příjemně se tu sedí pod stromy a salát má paní skvělý.
Vesnice Giannades vypadá pěkně a v horní části je několik malebných kaváren s výhledem. Holky už ale stavět na kafe nechtějí, únava si vybírá svou daň a tak jen procházíme. Za Giannades cesta pomalu stoupá na hřeben, procházíme řídké lesíky a vylézáme k jakémusi vysílači. Znovu je vidět na moře. A pak už stezka míří po hřebeni dolů do Liapades.
Liapades
V Liapades se hledalo ubytování hodně špatně. Samotná vesnice leží dál od pobřeží, v kopci, dolů vede silnice úzkým údolím k maličké pláži. U moře ani v jeho dosahu nebylo rozumného nic, všechno hrozně drahé. Nakonec se mi podařilo domluvit pokoj v Kahlua Studios, která provozuje Češka Edita Kachlová (kontakt přes Pavlu Smetanovou). Je to 3/4 kilometru od moře, dost do kopce, ale aspoň máme kde spát.
Edita se s námi večer sešla v kavárně na kafe a pokec. Žije tu už dlouho, provdala se za Řeka a společně provozují výlety lodí Žlutá ponorka. Vozí turisty kolem Liapades a Palaiokastritsy po malých plážích a jeskyních, které jsou dostupné jen z lodi.
Editě a jejímu manželovi také patří ta pirátská loď, co kotví v Kerkyře a vozí turisty na výlety. Loď a všechny propriety pirátské výzdoby prý vymýšlel její manžel a děsně si u toho vyhrál :-). Covid jim ovšem s živobytím pěkně zamával a letošní sezóna stála dost za prd.
9. den – Liapades a Palaiokastritsa, 14 km
Poslední den putování, dnes chodíme už jen v okolí Liapades a bez batohů. Není moc vedro, ochladilo se na 22oC a je velký vítr. Z plánovaného koupacího lodního výletu po místních zátokách tedy nebude nic. Na moři jsou velké vlny, splachují pláž, až voda stříká všude kolem. Lehátka místní radši uklidili, aby je voda neodnesla. Vlny omývají i napevno zabudované slunečníky. Ležet na pláží dnes asi fakt nepůjde.
Poněkud krkolomně se drápeme stezkou na silnici do Palaiokastritsy (stezka vychází ze zadního traktu místního hotelu, je poněkud složité jí najít) a chytáme místní autobus, protože Palaiokastritsa je dlouhá jako Lovosice a my se potřebujeme dostat až na druhou stranu ke klášteru.
Klášter Theotokos
Klášter Panagia Theotokos (klášter Zesnutí Bohorodičky) byl založen v roce 1225 a má být nejhezčí na ostrově Korfu. Je to magické místo na skále nad mořem, kde se měl setkat Odysseus s Nausikaou. Stoupáme na kopec ke klášteru pěšky. Postupně se otevírá krásný pohled na podkovovitou pláž dole.
Do kláštera se smí vstoupit jen v adekvátním oblečení tj. zakrytá ramena i kolena. Říkám tomu klášterní ohoz a pro tyto účely vždycky nosím v batohu pareo. Mnich u vchodu ale i půjčuje různé šátky a dlouhé sukně. Všude je spousta květin a běhají tu hordy poměrně opečovávaných koček.
Dnešní budova kláštera pochází z 18. století, na nádvoří mají i malé muzeum, kde jsou vystavené velrybí kosti. Kolem kostela je bylinková a květinová zahrada s nádherným výhledem na moře. V zahradě jsou na konstrukcích zavěšené dřevěné gongy, kterými mniši svolávají na modlitby. Celkově je to krásné místo, jen je potřeba si odmyslet množství lidí, kteří klášterem proudí.
Směrem na volné moře stojí skalisko zvané Kamenná loď, kde se měl Odysseus setkat s Nausikaou. Dle legendy ho fajácká princezna našla vyčerpaného ležet na břehu, kam doplaval po útěku od nymfy Kalypsó.
Limni Beach
Odpoledne jsme si chtěly jít sednout na nějakou pěknou pláž s retsinou, olivami a vínem. Prostě romantický závěr našeho putování po Corfu trailu. Z výletu lodí bohužel kvůli počasí sešlo. Ale nechceme piknik na pláži vzdát, tak volíme pěší trasu na Limni Beach, což má být krásná dvojitá pláž s ostrůvkem. Dle fotek vypadá náramně. Je zataženo, ale neprší. Na Limni Beach, kde je obvykle plno lodí a lidí, díky počasí není ani noha.
Do vody by vlezl akorát blázen, pláž tedy jen přecházíme a drápeme se na protější ostrůvek. Sezení na hraně skály s výhledem na bouřící moře je fakt zážitek. Kotel stříkající a převalující se vody dole je impozantní. K tomu retsina, olivy a víno… Ani moc nepovídáme, jen si každá tak nějak přemýšlí sama pro sebe. Když se rozprší, tak to vlastně ani nevadí. Jen nasadit pláštěnku či vytáhnout deštník a dál sedět, mlčet a dívat se.
10. den – Kerkyra
Dopoledním autobusem odjíždíme z Liapades zpátky do Kerkyry. V neděli je ve městě hodně obchůdků v centru zavřených, tak se jen tak potulujeme po starém městě a nasáváme atmosféru. Courání úzkými uličkami a kolem pevnosti, focení vlajícího prádla…
Krátce se zastavuji ještě v kostele sv. Spyridiona ze 16. století. Svatý Spyridion je patronem ostrova Korfu a uvnitř kostela se nachází stříbrný sarkofág s jeho ostatky. Před kostelem místní i poutníci zapalují svíčky. Zapálila jsem jednu jako vzpomínku na mámu i tátu, dělám to tak už mnoho let v každém významnějším kostele či chrámu, který navštívím. A pak už jen autobusem č. 15 na letiště a let zpět domů.
Pěšky po Corfu trailu jsme ušly 131 km za 8 dní.
Bylo to na pohodu, žádný spěch a honění. Zvládly jsme zhruba 2/3 celé stezky a bylo to úžasné! Pěší putování vyčistí hlavu, nemáte čas ani náladu myslet na blbosti. Nejdůležitější je, kde se najíte, kde budete spát, jestli nemáte puchýře a jestli se nežene bouřka či slejvák. A mezitím se kochat a užívat si klid. Trail je výborně vymyšlený a vede po opravdu hezkých místech. Moře, pláže, olivové háje, staré vesnice a stezky, kláštery… Putování po Corfu trail mohu jen doporučit.