Město věží San Gimignano a Volterra, kde se točila upíří sága Stmívání.
Věže San Gimignana
Opustili jsme Chianti a míříme dál. San Gimignanu se říká město věží nebo toskánský Manhattan. Původně to byla etruská vesnice, pak ve středověku tudy putovali poutníci po Via Francigena a šlechtické rodiny si začaly stavět obranné hranolové věže. Výška věže symbolizovala prestiž rodiny – čím bohatší a významnější rod, tím měl vyšší věž. Za každou zbouranou musel vlastník postavit novou. Původně v Gimignanu stálo 72 věží, ale dodnes se jich dochovalo jen 14. Silueta města je díky nim nezaměnitelná.
Vstupujeme bránou Porta San Giovanni a stoupáme úzkými uličkami. Cíl je jasný – na Piazza Della Cisterna si dáváme zmrzlinu ve vyhlášené zmrzlinárně Dondoli 🙂.
Katerála Collegiata, Duomo nebo také Basilica di Santa Maria Assunta. Uvnitř jsou úžasné fresky ze 14. století zobrazující výjevy ze Starého i Nového zákona. Je to vlastně takový středověký komiks. Zvláštní chvíle i atmosféra – mámě by dnes bylo 80 let… Už je to 16 let, co není. Stýská se mi. Zapaluji svíčku a je mi smutno.
Jak se bydlí v agriturismo
Bydlet na místních farmách zvaných „agriturismo“ je fajn. Obvykle je to bydlení v hezkém prostředí, kolem sad nebo zahrada, k snídani domácí produkty (sýry, marmelády, med…), klídek a pohoda. Agriturismo Il Castagnolino je kamenný dům v olivovém sadu s výhledem do údolí, kousek od San Gimignana. Paní majitelka pořádá kurzy toskánské kuchyně a vaří, takže přehodnocujeme plán – k pozdnímu obědu budou vlastní zásoby zbaštěné pod borovicí a večeři si dáme od paní domácí. Flaška růžového nás na zbytek odpoledne totálně umrtvila… 🙂. Všude voní rozmarýn, klimbáme u bazénu.
Navečer se jdu projít s Berrynkou k malému klášteru Monastero di Bose in Cellole na kopci.
Večeře je koncert – jako antipasti jakési koláčky a bylinkové košíčky. Primi piati – pici a ragú z divočáka. Secondi piati – plátky na pomerančích a bílé fazole v něčem z bylinek. Dezert – domácí šafránová zmrzlina. Je hotovo! Výborně napapáni po kávě a grapě se povalujeme s knížkou a drahá polovička povídá: „No musím uznat, že ta Itálie není špatná. I když tedy v poledne už to zavánělo nedostatkem„. V poledne měl „jen“ chleba, sýr, salámek z Greve, rajčata a víno… Vskutku bída!
Volterra – město upírů
Volterra je opevněné středověké město (etruské Velathri) na strmém kopci. Kolem dokola mohutné hradby, zčásti ještě etruské. K bráně Porta a Selci vede spousta schodů. Římské divadlo Teatro Romano. Úzké uličky a hollywoodská upíří sága Stmívání, dle které tu sídlil upíří rod Volteri 🙂. Docela si v těch uličkách dovedu upíry představit. Popíjíme kafe a sledujeme probouzející se ulice. Na náměstí stojí radnice Palazzo dei Priori ze 13. stol. a kousek od ní zvláštní budova Battistero – osmiboké baptisterium sv. Jana z 12. stol. V bočních uličkách se skrývá plno zaprášených alabastrových dílen (alabastr z Volterry je vyhlášený). Moc se nám tu líbí, Volterra má atmosféru.
Plno květů v Berignone
Je vedro. Nechce se nám obědvat ve městě, tak s přesvědčením, že podél silnice bude hospod spousta, vyrážíme dál směrem k jihu. Jenže nejsme v Chianti. Strejda Google sice pár značek vidliček a nožů v mapě ukazuje, ale realita je jiná. Vypadá to tu jak po vymření. Nakonec náhodou narážíme na pizzerii u silnice a mají super mušle. S bílým vínem ňamka!
V Riserva Naturale di Berignone je chládek. Teče tu řeka Fiume Cecina, kolem lesy a kvetoucí louky. Berry je nadšená, může se ráchat a lítat ve vodě. Podél řeky je krásná procházka, kvetou tu divoké mečíky a spousta dalších kytek.
Další zrada je nákup něčeho k večeři. Tady prostě jedete desítky kilometrů přes kopce Toskánska a naivně chcete koupit něco k jídlu. Krucinál, člověk by neřekl, že tu může být taková pustina! Silnička se klikatí nahoru dolů a je to bez šance – nikde ani hospoda, ani vesnice, natož obchod… Po dlouhé době se objevuje malá ospalá díra, v mapě s nadějně značenou prodejnou Coop… Zíráme na oprýskaný barák a hromadu odpadků před vchodem. Stažená těžká mříž naznačuje, že tady asi chleba mít nebudou :-)))
