Když člověk neočekává nic závratného či je i mírně z cesty otráven, dostane se mu nebývalých zážitků.
Lyon o víkendu
Pracovní týden v Lyonu tentokrát hodnotím jako mizerný. Jednání se táhla, plno nekonečných řečí a výsledky nijaké. Celkově nuda. Páteční otrávenost dosahovala vrcholu a dokonce mi probleskly hlavou i úvahy, zda by nešla letenka posunout na dřívější odlet. V sobotu se ale přihodilo něco tak neobvyklého a zvláštního, že to stálo za celý ten blbý týden na Interpolu.
Ale popořadě. Lyon je o víkend úplně jiné město. Ožije, rozveselí se… všude plno lidí, muzikantů, tanečníků. I šmrncu přibude, Francouzky se víc vyfiknou a tak nějak projasní, když už není pracovní den.
Přecházím řeku Rhônu a pak i Saônu. Před katedrálou Saint-Jean-Baptiste mají být hrnčířské trhy. Opět jsem nestihla ty v Berouně, tak doufám, že aspoň tady něco uvidím. Ale kupodivu po keramice ani stopa. Není to totiž hrnčířský trh, ale blešák! Naprosto úžasný, nádherný blešák na celém náměstí před katedrálou. Rozkošná veteš od plechových cedulí, talířů, krabiček, sošek, hrnečků, džbánů, maleb, starých map, prostě co si vzpomenete. Je to velmi malebné.
Muzikanti na náměstí vyhrávají, až všichni kolem podupávají. Chce se tančit do rytmu. Kavárny přeplněné lidmi. Uzounké uličky s různými krámky od čokolády, řeznictví až po suvenýry.
Na kopci Fourvière
Nad tím vším je kopec Fourvière, na kterém měli kdysi Římané své sídlo Lugdunum – hlavní město provincie Galie. Okamžitě mě napadá Asterix a Obelix a jedna vesnice v Galii, která vzdoruje Římanům… jak taky jinak :-)). Na svazích kopce jsou zbytky 2 římských amfiteátrů. Musel z nich být úžasný výhled do krajiny, teď je z nich vidět město Lyon. Nejsou tu žádné zábrany, vstupné se neplatí. Klidně si chodíte po římském divadle a posedáváte na kamenných lavicích jak je libo. Akustika je tu výborná jako všude v antických divadlech.
Mše v Notre Dame de Fourvière
Na vrcholu kopce nad řekou Saônou stojí obrovská katedrála Notre Dame de Fourvière. Dvojče pařížské Notre Dame. Loudám se k vstupnímu portálu a přicházím přesně v pravé poledne. A pak to začne.
Nejdříve se rozezvoní všechny zvony. Je to tak silný zvuk, až v člověku rezonuje. Je mše a katedrála je plná lidí. Všude hoří svíčky a lidé zpívají. Jsou to chorály, ale tak nějak jiné, necírkevní a strašně krásné. Člověka až bolí u srdce.
Vzpomínka – kdysi v Provence malý klášter na vysokém kopci. Mniši v černých kutnách tahali za provazy, rozezvonili zvony a pak zpívali chorály. Byla tam tak zvláštní atmosféra, že z toho mrazilo po celém těle. Jeden z mých nejsilnějších zážitků v životě. Zapálila jsem tenkrát svíčku za dědu, který právě umřel, a ještě netušila, že za měsíc mi umře i máma. Když jsme vyšli ven, všichni mlčeli a pak někdo řekl: „Tak a můžeme jet domů, nic lepšího už nebude.“
Tohle v Notre Dame de Fourvière je podobné – jen to není malý kostelík, ale monstrózní katedrála. Lyon je vlastně skoro v Provence, asi je to tu nějaké magické. Nevím, jestli to znáte, takový pocit, že jste někde úplně mimo realitu a vše je jakoby vytržené z obrazu. Jen stojíte a koukáte. Jsem jako přimrazená a poslouchám varhany, zpěvy nesoucí se katedrálou a hlasy kněží ve francouzštině. Myslím na všechny ty, které jsem v poslední době ztratila – na mámu, tátu, dědu i tchyni, na dítě, o které jsem přišla… Je toho dost, co člověk s sebou táhne a už nemůže setřást. Myslím na to, kam jdu a kdo jsem, co jsem v životě udělala špatně a co dobře, co jsem měla říct a neřekla… Co tě nezabije, to tě posílí. No nevím. Brečím jak želva a jdu zapálit svíčku za všechny blízké.
Na konci mše si lidé přejí. Nevím, co říkají, neumím francouzsky. Přichází ke mě starý pán a podává mi ruku. Úplně se mi klepou kolena.
Průvod
Jenže tím to nekončí. Ta mše je nějaká zvláštní. Někdo mi pak říkal, že šlo o mši pro seminář. Nevím jakou a proč byla jiná, ale ono je to vlastně jedno.
Někdo otevírá dokořán velké dveře katedrály a celý kněžský sbor (minimálně 100 či více kněží) vychází pomalu ven. Nesou Madonu a kříž a celá katedrála zpívá Saint, Saint, Sacre Couer… nádherná melodie, která mi ještě teď zní v uších. Vůbec to není strojené jako to obvykle v katedrálách bývá, ten zpěv je strašně blízký a dojemný. Prochází kolem mě, nejdřív bílí mniši a ministranti, pak kněží s více a více zlacenými rouchy, potom červená roucha a nakonec i fialová. Neznám církevní hierarchii, ale tady snad kromě papeže musely být všechny šarže. Jdou pomalu a stále zpívají. Zpívá celá katedrála. Kněží venku dělají špalír a prostředkem prochází nejvyšší hodnostáři a za nimi lidé z katedrály. Jdu s nimi jako očarovaná.
Celý průvod zpívá i venku a míří do parku k budově kněžského semináře. Zpěv se nese přes celý kopec Fourvière. V parku pod stromy se lidé zastaví a pod širým nebem mše pokračuje. Znovu zní melodie Notre Dame a všichni kolem zpívají s obrovským nadšením. Ty zpěvy občas vůbec neznějí církevně, ale tak oslavně a bojovně, že si úplně dovedu představit francouzskou revoluci.
A pak byl konec. Dvě hodiny absolutně vyčerpávajícího duchovního zážitku, který teď přemílám v hlavě a přemýšlím o něm. Nic, co se stalo po zbytek dne už není důležité a nemá smysl o tom psát.
Bazilika Notre Dame de Fourvière