Žraločí alej

Kleinbaai

Jako večerníčka tu nejspíš dětem pouští Čelisti. Městečko Kleinbaai je malá díra na jihu Kapska, centrum výprav za žraloky a podle toho to tu také vypadá. V každém druhém baráku je žraločí safari a všude visí makety téhle potvory jako reklamní poutače. Je tu penzion Bílý žralok, restaurace Velký bílý,  bar Žraločí svačinka…

Bydlím u známých mého kamaráda.  Z terasy je výhled přímo na moře a někde tam v dálce v hlubinách je Velký bílý… Každý tohle zvíře zná a přitom se o něm ví tak málo.  Může být velký jak menší autobus (největší změřený žralok měl asi 7 metrů) a vážit víc než 3 tuny.  Nedá se chovat v zajetí, nikdy nikdo neviděl páření ani porod, nevíme kolik jich vlastně je (odhady z vědeckých studií říkají, že snad už jen pár tisíc kusů), nevíme, kde umírají.

O bílém jsem toho spoustu četla a viděla hodně dokumentů, lepších i horších.  Bílá smrt prostě  lidi fascinuje (nebudu lhát – mě taky).  Musím ale uznat, že je to fakt zajímavé zvíře – jako jeden z mála žraloků vystrkuje hlavu z vody a zkoumá okolí,  loví i výskokem nad hladinu, udrží tělesnou teplotu o dost vyšší, než je teplota vody,  mláďata v děloze matky požírají své sourozence, aby měla dost výživy… Úžasný tvor.  I proto jsem tady, chci ho vidět na vlastní oči.  Jen je otázka, zda mám dost odvahy se k tomuhle králi moří přiblížit.

Přístav

Ráno přichází  na snídani Gert, vnadič žraloků z Shark Cage Diving.  Pijeme všichni kafe a bavíme se o moři, o velrybách, o žralocích.  Spousta historek až mi z toho jde hlava kolem.  Mám jet s Gertem na moře a jsem nervózní.  A pak padne ta věta, které se vlastně docela bojím: „Chceš jít do klece?“  Annetjie na mě mrká.  Vím, že ona tu žije už dlouho, ale sama nikdy na žralocích nebyla. „Nejsem blázen“, řekla mi včera.

„Ne, myslím, že ne. Chci je hlavně vidět a fotit.“ Cítím se jako srab, ale vím na co mám a na co ne.  Gert jen kývá hlavou:  „OK, tak buď u naloďování první, já ti ukážu, kde je na lodi nejlepší výhled a místo. Budeš na střeše přímo nade mnou. Uvidíš jim do tlamy. “   Fakt bezva nápad,  ale jaksi jsem se Gertovi nezmínila, že na moři trochu trpím na mořskou nemoc :-).   Nahoře na střeše to určitě bude hodně houpat, doufám, že mu nepobliju záda.

Do přístavu jdu pěšky. Tedy do přístavu… Kleinbaai vlastně žádný přístav nemá. Jsou tu jen skaliska a lodě stojí na jakémsi betonovém parkovišti.  Dostáváme úvodní instruktáž a Gert názorně předvádí, jak se chovat v kleci.  Hlavně nikde nepřečuhovat, nestrkat ruce ani nohy ven. Dělá i vtípky, ale nikdo se moc nesměje.

Stojím na břehu a přemýšlím, jak se ta velká loď dostane do vody.  Už jste se někdy naloďovali na loď po žebříku na  parkovišti? Divné.  Přijíždí traktor s valníkem a po rampě nás spouští na moře.  Klec se bimbá na rampě za lodí… Jaké to asi bude pohlédnout do očí Velkého bílého?

Žraločí alej

Neplujeme ani moc daleko. Městečko je stále na obzoru a od něj se táhnou na obě strany krásné písčité pláže. Všechno vypadá mírumilovně, slunce svítí, je teplo, ale koupat bych se tu nechtěla.  U ostrůvku Geyser je lachtaní kolonie. Kakofonie  uštěkaných hlasů. Lachtani se povalují na slunci, plavou kolem, hrají si v příboji.  Hlava na hlavě, v moři hotová lachtaní polívka.

Místní říkají koridoru kolem lachtaního ostrova Žraločí alej (Shark Alley).  Je to průliv mezi ostrůvky Dyer a Geyser  a velcí bílí tu pravidelně proplouvají. Chodí si sem pro lachtany jako do spižírny.  Právě tady jsou nejčastěji pozorovány útoky výskokem nad hladinu.

Na moři

Odplouváme o kus dál od lachtaního ostrova. Žraločí mistr Gert spouští do vody klec, míchá na zádi sud s návnadou a lije do vody krvavou stopu. Žraloci jsou lákáni na směs krve a tuku. Když připlují, vnadič tahá na špagátě kus masa a snaží se je přimět, aby připluli co nejblíž ke kleci a chňapli.  Žraloci se nekrmí, jde jen o jejich přilákání, ale i tak se vedou o tomto způsobu pozorování polemiky s tím, že si žraloci zafixují asociaci „člověk rovná se jídlo“, což může vytvářet nebezpečné situace.  První várka lidí se souká do neoprénů a jde do klece připevněné na boku lodi.  Gert vyhlíží.  Sedím na střeše přímo nad jeho hlavou, jak mi slíbil, a výhled mám parádní.  Čekáme.

Dlouhé minuty se neděje nic, jen hejnu racků se ten krvavý mišmaš ve vodě dost líbí. Loď houpe, je to trochu nuda a mě se začíná dělat šoufl.  

A pak je najednou tady! Velký bílý! Rázem zapomínám na mořskou nemoc a vyskakuju na nohy. Nejdřív jen propluje pomalu kolem a obhlíží. Trojúhelníkovitá ploutev prořezává v klidu vodu a i pod hladinou je vidět černé nehybné oko. Gert hází do vody  kus masa a pocukává provazem. Žralok zajede pod hladinu a je pryč. Jenže je to jen zdání.

Pak to přijde.  Z hlubin se vzhůru řítí rozevřené čelisti, nad hladinu vyletí tlama a zuby cvaknou. Kristepane, nestihla jsem ani zaostřit! A to bych měla vlézt do té klece? Nikdy! Tam mě  tedy nedostanete!

Velký bílý se představuje

A začínají se dít věci, připlouvají další žraloci a zkouší urvat kus z návnady. Gert jim šikovně uhýbá a vždycky ucukne.  Když se žralok přiblíží,  zařve „Down“  a lidi v kleci, kteří mají potápěčské brýle,  se ponoří, aby viděli zvíře pod vodou.  Někteří žraloci proplouvají klidně a jen jakoby mimoděk chňapnou, jiní se řítí z hloubky vzhůru s otevřenou tlamou jako lokomotiva, jeden dokonce vyskakuje nad hladinu.  Fotím jako o život.

Po chvíli mi dochází, že jsou to relativně menší kusy kolem 3 metrů.  Na kleci jsou udělané značky, takže můžeme odhadnout jejich délku, když plují kolem.  Očividně na návnadu útočí jen polodospělci, co ještě nemají zkušenosti.  Větší žraloci tuhle zábavu už nejspíš prokoukli a můžou se na ní vykašlat, protože z toho žádné žrádlo nekouká.  V kleci se mezitím vystřídá několik skupin.  Čas utíká a nikdo ho nevnímá.  Je to paráda!

Pak Gert zpozorní.  Z hlubin majestátně připlouvá něco většího.  Je to žralok delší než celá klec, něco kolem 5 metrů.  Jen tmavá silueta plující pomalu kolem.  Vůbec se nenamáhá s nějakým útokem na návnadu, nestojí mu to za to.  Pouze si nás prohlédne a zmizí dolů do modrého šera.  Na lodi je ticho.

Nejblbější nápad mého života

Na střeše je horko a z houpání se mi zvedá žaludek, tak se přesouvám dolů na palubu do stínu.  A přijde ten blbý nápad! Přece nebudu za sraba, v té kleci už byli skoro všichni a očividně to není tak složité.  Budu si vyčítat, když to nezkusím, a tak nakonec volám na Gerta: „Víš, rozmyslela jsem si to, zkusím to.“   Široký úsměv. „Jasně, tady máš neopren, obleč si to.“

V životě jsem neměla neopren na sobě.  Jak v té pohádce O perníkové chaloupce… řekněte mi babičko, jak se na tu lopatu sedá… No, narvala jsem se do toho, ale pak mi někdo přidělal kolem pasu olovo a prudce utáhl.  Můj těžce zkoušený žaludek letí vzhůru a jen vší silou jeho obsah držím uvnitř. Hmm, tak to asi nebude OK.  Mírně zelená usedám na kraj otevřené klece. Nic se neděje, je klid, žraloci si asi dali pauzu.

Sedíme tam 10 minut, 20 minut… houpeme nohama ve vodě a ve mě se to pere. Dám to, nedám to?  Už už se zvedám, že jsem si to rozmyslela, jenže Gert náhle zařve: „Shark, shark, go down…“ a kdosi mě strčí zezadu. Zahučím do klece a zaklapne nade mnou víko.

V kleci

Ještě jsem se nezmínila, že mám klaustrofobii, že ne?  Nedám ani potápění se šnorchlem na klidném korálovém útesu. Hlavu pod vodu strčím jen s největším vypětím. Pocit, že mám cosi na nose a v puse a nemůžu dýchat, mě totálně paralyzuje. Až v kleci mi dochází, že klaustrofobii neošidíte tím, že má klec velká oka a je vidět ven. Ani tím, že nemáte šnorchl, ale jen potápěčské brýle.  Prostě jsem zavřená, blbě se mi dýchá, chce se mi zvracet a blíží se nebezpečí.

Obličej v úrovni hladiny a přímo proti mně jede ke kleci žraločí ploutev.  Krucinál, tohle nedám!  Panika se dere do krku a začínám se dusit.  Dýchám jako pejsek, rychlé nádechy a výdechy, ale nepomáhá to. Klaustrofobie ze zavřeného prostoru a primitivní strach z té bestie, co se blíží. Můžu být stokrát biolog, je mi to prd platné. Mozek rozumové zdůvodňování neposlouchá.  Dýchej, dýchej!  Mám chuť zařvat: okamžitě mě vyndejte ven!

Zvíře se před klecí stáčí a v klidu proplouvá kolem. Černé oko studeně hledí. Co si asi myslí? Divná poskakující věc v hromadě drátů? Je to k žrádlu? Asi omdlím. Žraloka to nudí a odplouvá.

Zpátky na palubě

Jak jsem přežila tu půlhodinu ve vodě, nevím.  Klepou se mi nohy a po žebříku na palubu se plížím jako zpráskaný pes.  Dýchání se postupně zklidňuje.  Tak snad dobrý.  Jenže ouha, nemůžu se dostat ven z toho blbýho neoprenu.  Nejde to a nejde, prostě se to přilepilo, kurňa.  Nikdo mi neřekl, že neopren se roluje a většinou potřebujete pomocníka, aby vám ho sundal. 

Připadám si jako neschopný blbec.  Po chvíli si mého poskakování všimne chlapík z posádky, pomůže mi neopren sundat a konečně  se můžu svalit na lavičku.  Ufffff….

Do vody jde poslední várka lidí, někteří už poněkolikáté. Už to berou jako normálku.  Jenže tentokrát se to s prominutím posere.  Další žralok při útoku na návnadu zachytí zuby o klec a při mrskání ve snaze se uvolnit strčí částečně hlavu dovnitř.  Lidé v kleci uskakují na obě strany, ječí, všude víří voda. Žraločí ocas mlátí do stran.  Panika na lodi i v kleci.

Naštěstí se žralok  celkem rychle uvolní a mizí.  Kapitán razantně velí: „Všichni z klece ven, pro dnešek končíme.“  Lidé vylézají z klece bledí, jednu slečnu musí posádka vynést.  Fakt bezva závěr!  Říkám si, že být v tu chvíli dole v kleci já, tak mě asi kleplo.  Holt nikdo vám úplnou bezpečnost při těchto srandičkách nezaručí.

Jo, Velkého bílého jsem viděla a celkem dost zblízka, ale jednou to stačilo.  A pokud by přece jen bylo nějaké příště, tak do klece už fakt nikdy v životě!