Marrakéši se přezdívá Červené město. Paláce jak z pohádky Tisíce a jedné noci, mešity, křivolaké uličky mediny, rušné souky, mátový čaj, zpěvy muezzina…
Díky levným letenkám s RyanAir letíme s drahou polovinou v lednu na pár dní do tepla prozkoumat, odkud přišli jeho předci do Evropy. Do Afriky ho jinak nemůžu dostat (vzdoruje, prevít :-), ale dle genetiky mu vyšlo, že je vlastně Žid z Marrakéše, tak se milostivě uvolil podívat na svou otčinu. 4hodinový přímý let z Prahy a ocitnete se v úplně jiném světě. Zvolili jsme bydlení přímo ve staré čtvrti – medině, což je totální chaos a spleť uliček. Chtěla jsem si to užít a bydlet v riadu – starém arabském domě stavěném kolem centrálního patia s bazénkem. Riad Alena je sice poblíž hlavní ulice a brány Bab Laksour a podle mapy se to zdálo snadné, ale můj orientační smysl dostal ťafku – cesta vedla takovou černou dírou, do které by mě v životě nenapadlo vlézt… sami bychom to nenašli. Ze střešní terasy riadu měl být vidět Vysoký Atlas, ale nebylo vidět skoro nic. Navečer vyrážíme do mediny. Minaret Koutoubia je dominantou Marrakéše a v zapadajícím slunci obloha kolem něj hraje všemi barvami.
Večer na Jemaa-el-Fna
Na náměstí Jemaa el-Fna je mumraj – plno lidí, hudebníci, prodavači všeho možného, kejklíři a stánky s jídlem. Jemaa el-Fna v překladu znamená Shromaždiště mrtvol, protože se tu vystavovaly napíchlé hlavy sultánových nepřátel zvané „sultánovy pomeranče“. Nejlepší výhled na ruch náměstí má být dle Lonely Planet z terasy Grand Cafe du Balcon od sklenky mátového čaje. Kavárna je poněkud profláklá, takže čaj je předražený a studený :-), ale výhled opravdu stojí za to.
Rozhodli jsme se dát si něco k jídlu u jídelních stánků. Všude jsou naháněči, co člověku nedají pokoj a otravují. Ale hláška lákající pojíst u stánku 75 se slovy „Nemá sračka, nemá sračka…“ mě zlomila v pase. Chechtala jsem se tak, že ty maročtí pásci se předháněli, kdo z nich to vylepší. „Pojď k nám, pojď k nám, u stánku 75, kam zrovna koukáš… tam je to life catastophe!“ Závěr byl:“ Sračka zadármo, nothing in Marrakeš zadármo, only sráčka zadármo…“. No, co si budeme nalhávat, samozřejmě nás oškubali jak slepice, ale bylo to strašně dobré a sračka nebyla 😁.
„Palácový“ den aneb umořeni památkami
Ráno vyrážíme na průzkum památek Červeného města. První na řadě je bílá hrobka Fatimy Zohra, která dle legendy byla ve dne žena a v noci bílá holubice. Obcházíme mešitu Koutoubia, do které ale nevěřící bohužel nesmí (jako do většiny mešit v Maroku). Mešita má 70 m vysoký minaret v almohadském stylu, který postavil ve 12. století sultán Yacoub el Mansour. Minaret Koutoubia je zdobený oblouky, ornamenty, keramikou a merlonem (vroubkovaným cimbuřím), na vrcholu má 3 zlaté koule – prý dar sultánovy manželky jako pokání za to, že na 3 hodiny přerušila půst o ramadánu.
Čtvrť Kasbah se nachází kolem staré pevnosti v medině, kde stál královský palác. Vstupuje se do ní bránou Bab Agnaou (Brána černých) určenou pro neurozené lidi tmavé pleti. Na bráně je nápis „Vstup s požehnáním, vyrovnaný člověče“. Uličkami Kasbah procházíme k mešitě Moulay el-Yazid se zelenými kachlíčkovými ornamenty.
Palác el Badi – Jemuž není rovno
Palác el Badi (Jemuž není rovno) byl postaven sultánem Ahmedem el Mansurem zvaným Vítězný za peníze z obrovského výkupného, které museli zaplatit Portugalci po porážce v bitvě tří králů r. 1578. Palác měl přes 400 honosných sálů, ale moc se toho nedochovalo. Zbyla jen obřadní část palácového komplexu. Všude na zdech El-Badi hnízdí čápi, napočítali jsme jich z jednoho místa 14. Uprostřed paláce je centrální nádvoří s 90 metrů dlouhým bazénem a pomerančovníkovými zahradami po stranách. Zahrady jsou fikaně zapuštěné pod úroveň země, aby stromy nerušily výhled na krásu paláce. U bazénu stojí Koubba el Hamsinyia (Pavilon padesáti sloupů), což byla audienční síň sultána původně obklopená 50 mramorovými zdobenými sloupy. Uvnitř pavilonu je síť kanálků s proudící vodou, která ochlazovala vzduch. Tohle měli fakt vymakané, prostě tisíc let stará klimatizace… Pod audienční částí paláce jsou kobky vězení, asi aby to sultán měl po ruce, když ho někdo naštve.
Z horních teras paláce El-Badi je výhled na čtvrť Kasbah. Čápy má člověk na dosah.
Hrobky Saadiens
Saadské hrobky jsme dost hledali, jde se k nim uzoučkým průchodem za mešitou El-Yazid. Je zde pohřbeno skoro 200 sultánů, princů a rodinných příslušníků dynastie Saadů. Umístěni asi byli dle zásluh a důležitosti – Ahmed el Mansur má nejzdobnější sál v mauzoleu uprostřed, náhrobky 66 dalších princů a sultánů jsou vevnitř, ale přes 100 dalších méně důležitých princů je venku na zahradě. Na náhrobcích se vyhřívaly kočky a kolem chodila želva.
Hrobky mají neskutečně jemné ornamenty, všude je vidět arabská ornamentální zdobnost.
Kupujeme výborné slané mandle a uzobávajíc z pytlíku couráme po uličkách mediny. Je pátek, což je pro muslimy něco jako naše neděle – den největších pobožností. Ta nejdůležitější je v poledne a každý správný muslim by měl jít do mešity. Význam pátku nám dochází až po určité době, když se pořád divíme, proč jsou ty uličky takové prázdné a obchůdky zavřené a všude zní Alláhu Akbar… Ucouraní z paláců a hrobek si dáváme mátový čaj, kterému se také říká „arabská whisky“. Bývá pekelně sladký, ale člověk se k tomu tak nějak propije. Popíjíme z konvičky v pouliční čajovně a sledujeme cvrkot kolem.
Palác Bahia – Zářící kráska
Palác Bahia (Zářící kráska) byl postaven 1866-1867 pro Si Moussu, což byl původně otrok, který se ale dovedností a intrikami dostal až na pozici komořího sultána Moulaye Hassana a nakonec se stal velkovezírem. Asi se chtěl vytáhnout, protože palác je fakt úžasný. Procházela jsem ze sálu do sálu a obdivovala arabesky, štuky, barevné vitráže, cedrové dřevořezby, zahrady s fontánami… Luděk už další palác vzdal (ucedil cosi o tom, že už má paláců a hrobek plné zuby :-), což byla ale škoda. Tenhle byl fakt nejhezčí!
Z paláce Bahia jsme se promotali uličkami souku zpátky na náměstí Jemaa-el-Fna, které za dne vypadá úplně jinak. Jídelní stánky jsou sklizené (staví se až kolem 16. hodiny), všude prodavači – zelenina, ovoce, čepice, lampy, hrnce, elektronika, mobily… Pokud není stánek, zboží se rozloží na dece či igelitu na zemi. Mezi tím sem tam hudebníci s bubínky. V rohu náměstí barevné marocké tuk-tuky. Poměrně ucouraní jsme se odebrali do riadu a dali podvečerní siestu na střeše s knížkou a konvicí mátového čaje. Jakmile ale zajde sluníčko, je zima. Lehká cestovní péřovka přijde vhod. Už se nám nikam moc nechce, tak dáváme večeři jen poblíž v bistru na hlavní ulici. Při cestě zpět jen rychlé nakouknutí do mediny, ale večerní medina není úplně přátelské místo, pocity jsou prapodivné, tak se radši po chvíli courání klidíme zpátky.
Den „zahrad a souků“
Ranní medina znovu ožívá a vypadá zase úplně jinak. Buď se vyhýbáte všudypřítomným čoudícím motorkám nebo oslům…
Le Jardin Secret – Tajná zahrada
Le Jardin Secret – Tajná zahrada je nádherná oáza skrytá v hloubi mediny, takový skrytý poklad, kde se dá o toho ruchu venku krásně odpočinout. Arabské zahrady mají důmyslně zbudované vodní systémy, které zvlhčují a ochlazují vzduch, aby se ve vedrech, jež tu panují, zpříjemnilo klima. V Le Jardin Secret je voda přiváděná systémem potrubí až z hor Vysokého Atlasu a po zahradě jsou otevřené kanálky, které vodu rozvádí do nádrží a fontán. Zajímavé je, že zahrada na začátku 19. století úplně zanikla, protože se rozdělila mezi více dědiců a ti se nedokázali dohodnout. Zahrada byla zničena a nakonec zde byla jen skládka odpadků. Ale v letech 2013-2016 parta nadšenců našla staré plány a zahradu obnovila. Museli vykoupit pozemky, zbourat nelegálně postavené stavby, rekonstruovat složitý systém potrubí, vyčistit nádrže od odpadků a zasadit rostliny a stromy. Je tu výstava fotek, jak to dělali. Fakt neuvěřitelné.
Marrakéšské souky
V bludišti marrakéšských souků – je to naprostý labyrint, kde se člověk rychle zamotá a ztratí. Můžete si stokrát myslet, že ne, stejně jste za chvíli v háji. Ale po čase zase vylezete na nějakou větší ulici a zorientujete se, takže no stress. Souky jsou zastřešené nebo aspoň zastíněné, centrální část se na noc zavírá masivními dřevěnými vraty, ale boční uličky se rozbíhají do daleka i v neuzavřené části. Hlavní souky jsou rozděleny dle řemesel – barvíři, kovotepci, kůže, jídlo, oříšky, krejčí, medicína… ale jsou tu i prodavači lednic, televizí, výrobci nábytku… Někdy je prodejna spojena i s dílnou, takže můžete koukat, jak z plechu vzniká lucerna či mladí kluci šijí kožené bobíky na sezení. Každý vám tu chce něco prodat, běda, když se na nějakou věc zahledíte blíž. Prodavači pokřikují, běhají tu nosiči čaje, do toho nezbytné motorky, prostě chaos.
Souk barvířů, kde se barví vlna. Barvy, až přechází zrak. Barvičky jsou prý zaručeně přírodní. Což tedy úplně nevypadalo…
Severní a východní medina
Pošle-li macecha v lednu Marušku pro jahody, musí nebohá dívčina ke 12 měsíčkům… nebo do Maroka 😁. Na jahody jsme naráželi u pouličních prodejců pořád dokola, dekorativně naaranžované na kárkách neskutečně voněly. Mlsně jsme je obcházeli, ale netroufli jsme si. Marocké pokoje v riadech mívají bohužel tu zvláštnost, že koupelna s WC je oddělena jen závěsem. Prostě máte hajzlík sice za zdí (děrovanou s ornamenty :-), ale dveře žádné. Podrobnosti nebudu rozvádět, ale tohle mohl vymyslet jen cvok. I za normálního stavu to není zrovna super, ale za stavu sračky jednoho z nás bych to fakt nechtěla zažít…
Jednou z nejslavnějších památek Marrakéše je nádherně vyzdobená Medresa Ben Youssef, největší islámská škola v Maroku. Bohužel se zrovna opravovala, stejně jako Almoravidská hrobka vedle. Takže smůla! Zvenčí zrovna dokončovali nové obklady medresy z naolejovaného cedrového dřeva, nad tím růžová omítka s ornamenty. Až to dokončí, bude to asi nádhera.
Fontána Chrob ou Chouf – Napij se a obdivuj – ze 16. století je dosud zdrojem pitné vody pro okolní domy. Nahoře má spletitě vyřezávané řezby z cedrového dřeva.
Severní medina má úplně jinou atmosféru, turistů pomálu, uličky jsou zchátralejší a špinavější. Ale probíhá tu takový normální pouliční cvrkot – prodavač vajec, pekař, prodejce masa s flákotou rozloženou na stoličce či rovnou na chodníku, povozy se dřevem, zahalené matróny…
Koželužny u Bab Debbagh
V severovýchodní medině u brány Bab Debbagh jsou koželužny, kde se zpracovávají ovčí a hovězí kůže. Nejsou tak pestrobarevné jako ty známé ve Fesu, ale i tak je to hodně zajímavá návštěva. Koželužny jsou na prostranstvích mezi domy, nedostanete se sem bez chlápka, co se vám vnutí jako průvodce (mají to dobře zmáknuté). Jedním z činidel je i holubí trus, takže je tu poměrně smrad. Než vlezete dovnitř, dají vám pod nos snítku máty, ale smrad nebyl tak hrozný (souk slepičářů byl horší). Práce je rozdělená dle rodin – jedna rodina dělá hovězí, druhá ovčí kůže. Koželuhové šlapou v kádích se sajrajtem vlastníma nohama, aby kůže změkly a činící látky se líp zapracovaly. Musí to být děsná práce.
Kůže se pak ještě různě natahují, ořezávají a měkčí. Po ulicích kolem Bab Debbagh jezdí povozy se zpracovanými kůžemi, které vozí do dílen k šití. Kousek od koželužen je i herna s automaty, asi si chlapci od kádí s holubím trusem vždycky na chvilku odskočí…
A znovu souky…
Ze čtvrti koželuhů se vracíme zpátky do labyrintu souků a po chvíli motání v uličkách dáváme oddych od toho chaosu u mátového čaje v příjemné střešní kavárně velikosti na dva ministolečky. V uličkách je hodně takových malých zastrčených kaváren a čajoven, kde vylezete po uzoučkém schodišti na střechu nad souky a tam si v klidu sednete. Poslední část souků, která zanechala opravdu nebývalý vjem, byl souk slepičářů se zdaleka největším smradem. Kam se hrabou koželužny! Prodávají se tu slepice, kuřata, husy i obrovská plato vajec.
A úplný závěr…
Už náležitě poučeni dáváme večeři v rodinné restauraci v uličce poblíž Jemaa-el-Fna (byla asi 2x levnější než u stánku na náměstí :-). V neděli dopoledne ještě návštěva Ensemble Artisinal Marrakech, což je jakési místní družstvo výrobců, kde je klídek a můžete si prohlédnout, co vyrábí, nikdo vás nepřemlouvá, neotravuje… hotový balzám na nervy. Luděk objevil svůj oříškový ráj, kde dokoupil, co chybělo – nakonec vezl plný batoh buráků a mandlí (asi 6 kg). Mě ten chaos na tržištích tak vyřídil, že jsem na tepanou lucernu, kterou jsem chtěla, nakonec úplně rezignovala.
Poslední vtipný zážitek byl v Café Kif-Kif před odjezdem místním autobusem na letiště. Polevujíc v ostražitosti jsem si objednala čerstvý pomerančový džus a nějak zapomněla říct, že ho chci bez ledu. Zkušení ví, že není větší blbost, než si v rizikových zemích dát pití s ledem (ten led je obvykle z kohoutkové vody a následky mohou být dosti nepříjemné, zvláště před cestou letadlem). Čučela jsem na orosenou krásnou sklenici džusu plnou ledových kostek a bylo mi líto to nevypít. Pak jsem se ale vzchopila a požádala pikolíka o výměnu. On radostně odskotačil a během mžiku přinesl džus bez ledu… Byla jsem hrdá, jak jsem to zvládla, dokud můj manžel suše nepronesl: “ No, ten led ti akorát vyndal a vzhledem k rychlosti nejspíš rukou…“ :-)))). Marhabaan, Marrakech!
Chcete si přečíst nějaké praktické tipy týkající se Marrakéše? Chcete se tam vypravit? Klikněte zde Marrakéš – rady na cestu