2. část cesty – trek pralesem v Kardamomových horách a život v kambodžské vesnici Chambok
O první části naší cesty si můžete přečíst zde – Kambodža – Phnom Penh a jižní pobřeží
Kardamomové hory
Ze Sihanoukville jedeme najatým zrezlým minivanem do vesnice Andoung Teuk, odkud budeme pokračovat po řece. Cesou se bavíme sledováním místní dopravy – člověk až nevěří, co všechno se dá do dopravních prostředků nacpat.
Příjezd po řece
Andoung Teuk, taková uprášená díra u silnice. Má tu na nás čekat loď, s níž pojedeme po řece asi 2 hodiny do vesnice Chi Phat. Nevěřícně zírám, kde nás to minivan vyhodil… Prašná asfaltka a pár baráků, na řeku to tu vážně nevypadá. Kde je krucinál ta řeka a kde je ta loď?
S trochou ulehčení zjišťuju, že řeka je v dolíku za stromy, ale bohužel tam nikdo nečeká. Co teď? Snažím se vysvětlit paní v kiosku u zastávky, že potřebujeme loď , že tu měla čekat a že tu není… dáma se tváří nezaujatě, v klidu nám prodá kolu a pak někam telefonuje. A opět to funguje, vše se vyřeší – máme prý počkat, loď přijede. Tak čekáme. Přemýšlím, k čemu je ten sud a nádobka se žlutou tekutinou – je to benzínka na ruční kliku!
Loď, která přijela, má dosti nízký ponor a je hodně vratká. Nástup je zajímavý. V lodi se skládáme přes sebe na přeskáčku jak sardinky.
V rámci toho puzzle zaznívají i zajímavé pokyny :-)))): „Juanito, roztáhni nohy!“ V rámci těsného interpersonálního kontaktu na lodi se mi dostalo i nebývalé lichotky: „Dneska ani nemáš vlasy jako koudel!“ Co víc by si žena mohla přát?
Po řece Preak Piphot jedeme k podhůří Kardamomových hor, což je největší oblast nedotčené divočiny v pevninské jihovýchodní Asii.
Deštný prales, jeden z posledních areálů krokodýla siamského a jediná známá oblast jeho rozmnožování. Žijí tu i poslední divocí sloni v Kambodži. Našla jsem odkaz na ekoturistické programy ve vesnici Chi Phat, odkud se dá vyrazit i na trek do pralesa. Je jasné, že hlouběji do lesa se nedostaneme a že to bude jen taková ochutnávka, ale snad aspoň nějaká zvířata uvidíme. Na víc stejně nemáme, jak časově, tak fyzicky, zvlášť když vidím, jak se všichni toho treku obávají… :-).
Vesnice Chi Phat
Vesnice Chi Phat v Kardamomových horách byla dříve vesnicí pytláků a ilegálních těžařů dřeva. Dnes tu nevládka Wildlife Alliance vede projekty ekoturistiky a ochrany přírody a zapojuje místní komunitu. Z pytláků se stali průvodci… prý.
Tak jsme zvědaví. Loď přistává u dřevěného mola, pracně se hrabeme ven, nahazujeme bágly a pomalu míříme do vsi.
Vše tu řídí komunitní návštěvnické centrum CBET, kde se zaregistrujete a přidělí vám rodinu (home-stay), u které budete bydlet. Do Visitor centra se chodí na jídlo (vaří v něm místní ženy), zařídí tu treky i průvodce. Všechno se zapisuje do notesu na účet, který na závěr zaplatíte.
Většina místních domů jsou klasické khmerské dřevěné domy na kůlech, v nichž bydlí více generací.
Nám přidělili starší paní v Sun Moronom Guesthouse. Je to na místní poměry luxusnější zařízení – dům má zděné přízemí, koupelna sice zase polévací „kyblíková“ s naběračkou, ale s evropským záchodem! Iva s Jirkou dostali dokonce novomanželské apartmá, tak si to po letech zase užijí…:-))). Zvlášť ta růžová moskytiéra nás hodně pobavila. V nočním stolku Jirka našel zapomenutou manželskou smlouvu „podepsanou“ otisky prstů obou novomanželů (mnoho Kambodžanů je stále negramotných). Paní anglicky moc neumí, jako ostatně většina místních, ale pěkně se na sebe usmíváme.
Holkám běhá po pokoji šváb. Eva ho chce zabít, ale Juanita pronáší přednášku o tom, jak je to neškodný tvor, pěkně se stará o své mladé a je to vlastně chytré zvíře… Během biologické přednášky honí švába po pokoji, aby ho bezpečně přepravila ven. Nějak se ovšem nezadaří: „Švábe, ty blbej, počkej… hmm, a je to!“ Křup a je po švábovi… Holky dodneška na historku se švábem vzpomínají :-).
Na večeři jdeme do Visitor centra, místní dámy docela dobře vaří. Večerní pivo a pokec, celkem dobrá nálada. Ráno máme vyrazit na dva dny do džungle s průvodcem a s přespáním v hamakách v lese. Hlavní téma je tedy debata, co zabalit a jak se obléct. Iva s Jirkou trek vzdávají kvůli Ivinu koleni a rozhodují se zůstat v Chi Phat.
Ráno na řece
Dnes tedy vyrážíme na 2 dny do pralesa. Vstávání ve 4.30 ráno, někteří hodně nervózní, co je čeká, pečlivý nástřik repelentem… Ve Visitor centre každý dostává batoh s hamakou, dekou a 3 litry vody. Na trek nás doprovází guide jménem Rat (krysa?) a 2 kuchaři :-))).
Z Chi Phat nejdřív jedeme lodí s motorem. Loď odbočuje na boční přítok Stung Preat, nad řekou se převaluje ranní mlžný opar a vytváří magickou atmosféru. Snídáme na lodi – sladkou rýži v banánovém listu a pár malých banánků.
Když už přemýšlím, že žádná zvířata asi neuvidíme, protože tu řve na plné pecky lodní motor, tak loď zastavuje a přiráží ke břehu. Rázem je ticho, jsou slyšet jen ptáci.
Z mlhy se vynořují dřevěné sampany, na které přesedáme a pokračujeme bez motoru dál. Na sampanech se vesluje ve stoje.
Bez motoru se můžeme věnovat rannímu birdwatchingu na zamlžené řece – rybaříci, volavky… V korunách stromů skáčou makaci. Začíná to vypadat zajímavě.
Trek v pralese
Sampany nás vyhazují u základního kempu na břehu řeky. Odsud se vychází do lesa. Dotahují se batohy, upravují boty. Panuje obava z pijavic (pomáhá zastrčit konce nohavic do ponožek) , ale je období sucha a pijavky tu téměř nejsou (i když pár se jich pak v průběhu dne přece jen našlo).
Stezku má Wildlife Alliance celkem dobře prosekanou. Není to žádný crossing ani plížení, jde se celkem dobře, jen sem tam je nutné přelézt strom. Je ale vedro a dusno. Z člověka leje pot už po pár krocích a to nás čeká hned na začátku pěkný krpál.
Po vyfunění kopce dáváme pauzu. Kuchaři našli hnízdo lesních včel a přinesli plástve medu. Odřezávají kousky, nabízí – má se to prý žvýkat. Vítaná sladkost, než si člověk všimne, že jsou v tom živé včelí larvy a celé se to hýbe… trochu na zvednutí kufru.
Ne všichni to dali :-))). Když nezabírá sladkost, tak to Rat ředí kořalkou a dává kolovat na posilněnou. Prostě med a místní samohonka…
Při dalším pochodu kluci trochu vykládají, o čem je prales. Ukazují, jak se napít ze zvláštní rostliny, co má v sobě zásobu vody. Rat povídá o rostlinách a stromech. Jen těch zvířat tu moc není. Ani ptáci, ani opice. Po tom ranním fajn birdwatchingu je to jakési mrtvé.
Aspoň šťourám pavouka z díry (doprovázeno vřískáním dámského osazenstva, ať toho okamžitě nechám :-))). Pak míjíme na cestě ploskolebce malajského Malayan pit viper (taková malá šedavá tkanička, má slušné maskovací zbarvení). Náš guide si ho vůbec nevšiml a v žabkách ho překročil. Zaregistrovala jsem ho až já, když se pohnul. Je to dost jedovatá mrcha – tedy ten had.
Oběd v džungli
Po několika hodinách pochodu v dusném horku rozbíjíme první tábor. My se hroutíme na rozpálené šutry a kuchaři začínají kuchtit oběd na ohni. Rat navrhuje, ať se zatím jdeme vykoupat. Rozhlížím se kam jako… Je tu jen jakási pidi tůňka se stojatou hnědou vodou. Zřejmě je to řeka, kde obvykle teče spousta vody, když tedy není zrovna období sucha. V tom nás ani nenapadne se koupat! Ty v…., víš co v tom může být parazitů? V ten moment nám vůbec nedochází, že se z téhle louže bude brát voda na vaření oběda.
Po chvíli někdo zamyšleně pronáší: “ Hele, všimli jste si, že by někdo z nich nesl vodu?“ A v ten moment nám to dochází! Trochu se mi z představy, že na vaření použili tu hnědou stojatou vodu, neudělalo dobře. Ale co už? Vaření jim jde od ruky, jsou šikovní. A my máme hlad!
K obědu je rýže s masem, zeleninou a ananasem, pak i čaj a kafe. Všechna voda na vaření i na čaj byla nabírána z toho potoka, ale usoudili jsme, že je převařená a děj se vůle Boží. Snad se z toho nepo…. (kupodivu opravdu ne).
Po jídle pokračujeme dál lesem. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, podlez, přelez, nezakopni…
Párkrát Rat upozorňuje na sloní trus na cestě (velmi starý) a údajné sloní stezky. Občas mlátí holí do stromů, aby prý „zahnal slony“, kteří jsou v pralese velmi nebezpeční. Moc se mi to nezdá, přijde mi to spíš jako divadýlko. Je s ním legrace, ale o zvířatech zas velké znalosti nemá. V tomhle lese ale stejně žádná zvířata vyjma zcela malých zřejmě nejsou, je to nezvykle pustý prales.
Postupně hovor utichá, všichni jsou hotoví. Někdo chce pro zvednutí nálady zpívat:
„Malovaný džbánku… Jak je to dál? Už mám na kahánku…“:-))
Jak se spí v pralese
Kvečeru docházíme do tábora, kde budeme nocovat. Je to jen vyvýšený přístřešek, kam se věší hamaky. Každý si nese tu svojí v batohu. Učíme se je věšet a jak do nich „nastupovat“. Je nutno si nejdřív opatrně sednout a pak se pomalu položit.
Rat vysvětluje: „Když si lehnete hned, vy bílí to neumíte, tak vás to otočí a skončíte na zemi….“
Kuchaři začínají vařit večeři a s vodou je to téměř totéž jako v poledne. Tentokrát tu je jen dešťová voda, která zůstala v zásobovacím sudu. Taky nevypadá zrovna libě. Představa, jaké všechny tropické nemoci z toho člověk dostane, je velmi neodbytná.
Večeříme. Po celodenním treku a kýblech potu nikdo nevoní libě a všechno se na nás lepí. Padají věty jako: „Nesedej si vedle mě, smrdíš!“ a podobné lichotky…
Trocha hygieny by byla vážně zapotřebí. Rat nás posílá kamsi do šera dolů z kopce. Teče tam potok podobné kvality, kterou jsme u oběda zavrhli. Ještě k tomu se rychle stmívá. Celé je to na draka – vlézt do vody se nedá, je to bahnité a mělké, navíc je tma a bůhví, co v tom žije. Ale všechno má řešení a když se baby chtějí umýt, tak se taky umyjou! Bereme si od kuchařů naběračku a stojíme nahé u potoka v tmavém pralese, svítíme si vzájemně baterkou, naběračka koluje a poléváme se… Zážitek vpravdě surrealistický. To nevymyslíš!
Večer se sedí u ohně, povídáme a posloucháme zvuky džungle. A pak se jde spát. Hamaky jsou celkem vymakané, mají i moskytiéru na zip, která se vztyčuje pomocí klacíku. Jestli samotné věšení hamak byla psina, tak večerní rozpravy při lezení dovnitř jsou nepřekonatelné :-))).
„Jak se do toho leze? Myslíte, že mě ten uzel udrží? Kruci, to je jak nácvik na rakev…“
„Já nechci viset na kraji, něco mě sežere, pusťte mě viset doprostřed… “
„Zkoušeli jste se v tom někdo otočit? Nehoupej se nebo to celé spadne…“
„Hele, jak půjdete v noci na záchod? Já se tedy otočím jen na bok, přiotevřu zip a budu močit do přízemí… :-)))).“
Korunoval to Krhounek poznámkou, jak skvěle paní ředitelka vymyslela takový zážitek. A z vedlejší hamaky se ozvalo: „I v rakvi šplhá!“
Studené ráno
Což o to spaní by bylo celkem OK – hamaky byly stabilní i otočit se v nich dalo, ale podcenili jsme teplotu. V noci bylo chladno a v navlhlém oblečení bylo nad ránem hodně krušno. Nikoho nenapadlo zabalit s sebou suché oblečení na převlečení (v pralese je přece vedro) a malá deka to nespasila. Střídavě jsem jí strkala pod sebe nebo přes sebe, v zásadě to bylo jedno, člověk klepal kosu stejně.
Svítá a my jsme promrzlí až běda. Ranní rozhejbávání a hekání trvá dlouho, předlouho.
Na náhorní plošinu dorážíme pozdě, na místní zvěř už je horko (pokud tu tedy vůbec nějaká je). V dálce na kraji lesa ale přece jen houkají giboni a nad námi přeletují zoborožci.
Při zastávce je nutno ošetřit nějaké puchýře, ale jinak byl trek zvládnut ve zdraví. Za 2 dny jsme ušli pralesem 26 km (13 km každý den).
Bohužel celkový dojem je, že v Kardamomových horách kolem Chi Phat je prázdný les. Velká zvířata žádná, není ani moc ptáků. Když se vyptávám ve vesnici, tak se ukazuje, že místní v lese stále loví (je to povoleno) a zvířata se tak stahují výš do hor. Kombinovat v jednom místě ekoturistiku a zároveň lov zvířat není úplně dobrý nápad.
Zpátky ve vsi
Docházíme zpátky do Chi Phat a trek končíme obědem v domě našeho kuchaře. Jí se na terase na zemi, jídlo je moc dobré, ale nohy trpí – nikdo z nás není zvyklý na delší turecký sed.
Tradiční khmerské domy jsou dřevěné, na nožičkách, obvykle s velkou terasou. Horní patro je na spaní, dole bývají zavěšené hamaky, je tam nějaký stůl či plastové židličky, kde se posedává. A taky slepice, krávy, psi… Domeček po straně pozemku je kuchyně. Koupelna očividně „lavorová“.
Ve Visitor centre čeká zasloužené pivo Angkor. Pak se jdeme do našeho guesthouse umýt a trochu polidštit. Po nutné očistě („Omluvte dámy mé zpoždění v koupelně, česal jsem si vous!“) následuje totální útlum a dekadentní povalování v místní kavárně.
Kvečeru mě napadá, že by to chtělo za odměnu nějakou masáž bolavých nohou. Nápad se ujímá, a tak v dámské skupince vyrážíme pátrat po vsi. Dřevěná cedulka „Massage“ na plotě ukazuje kamsi úzkou uličkou dozadu. Vypadá to nadějně. Šťastně se hrneme na dvorek, kde by měly masáže být, paní masérka ale vypadá značně vyděšeně. Je tu sama a takový příval zákaznic nečekala. Když vidí naše protažené ksichty, volá na pomoc kamarádky. Kámošky se za chvíli sjíždějí na motorkách a nožky nakonec dostávají zasloužený relax. Je to balzám!
I přes tu příjemnou masáž jsou svaly hodně unavené a večer většina lidí pěkně heká. Holky tomu říkají večerní trojboj: Voltaren, Alpa, tygří mast…
Ráno z Chi Phat odjíždíme lodí, abychom stihli dopolední autobus na hlavní silnici. Nad řekou se zase válí mlha, postupně mizí, jak vychází slunce. Míjíme loďky rybářů. Občas vesluje žena, muž se věnuje sítím.
A znovu jsme u mostu ve vsi Andoung Teuk.
Na silnici čekáme na autobus, co má kolem 11. hodiny jet ve směru na Phnom Penh. A za chvíli fakt jede. Nepřestává mě udivovat, jak tu vlastně všechno v pohodě funguje.
My ovšem nejedeme zpátky do hlavního města, za 2 hodiny si necháváme zastavit na křižovatce u města Treng Trayueng. Má tam na nás čekat domluvený odvoz do vesnice Chambok. Tak na tohle jsem vážně zvědavá! Další plán naší kambodžské cesty totiž zahrnuje eko-komunitní program ve vesnici Chambok. Všimla jsem si zmínky někde na webu a vypadalo to zajímavě – bydlení u místních doma a seznámení se s životem kambodžské vesnice. Uvidíme.
Kupodivu všechno klape – na křižovatce čeká usměvavý řidič se zrezlým minivanem (jiné tu snad ani nejsou). Očividně věděl, kde autobus zastaví, což mě rozhodně jasné nebylo – zastávky tu nejsou nijak označené, prostě bus staví, tam co vždycky :-). Řidič ještě musí obstarat pro vesnici objednané nákupy, porůznu zastavuje na trhu, tu přihodí dovnitř vejce, tu naloží jakési balíky, nový větrák…
Následuje drncání 40 km po prašné hrbolaté cestě směr národní park Kirirom a vesnice Chambok.
Na venkově v Chamboku
V Chamboku nejprve absolvujeme oficiální uvítání. V přístřešku vyzdobeném vlajkami nás vítá místní manažer Cham a vypráví, jak to tady funguje a něco o historii vesnice.
Během období Rudých Khmerů byl Chambok prakticky zničený. Návrat do zdevastované vesnice byl velmi těžký a život místních lidí ze začátku hodně tvrdý (Kambodža je dodnes jedna z nejchudších zemí světa). Pak někdo vymyslel, že by šlo přilákat turisty a ukázat jim, jak se reálně žije na venkově. Podařilo se přesvědčit a zapojit vesničany a postupně to rozjeli. Program slouží k obnově vesnice, přináší příjmy místním lidem a umožňuje financování studia dětí. Na kambodžské poměry to není levné – zaplatíte asi 70 USD/os za 2 dny, ale byly to skvěle utracené prachy.
Program je opravdu dobře zorganizovaný. Jsou zapojeny všechny místní rodiny, což je asi 2000 lidí. Poskytují ubytování ve svých domech, ukazují návštěvníkům svoje běžné denní aktivity, muži dělají průvodce, ženy vaří, děti tančí… manažer to celé řídí. Zisk se dělí v komunitě.
Chambok je díky programu mimořádně čistá a pěkná vesnice. Neválí se tu hromady odpadků, petky ani plasty, u domů se zametá, na dvorcích je celkem uklizeno. A podle vlajek už komunitní program navštívili lidé z 53 zemí včetně ČR!
Iron buffalo
První taškařicí je odvoz báglů i lidí z komunitního centra na tzv. iron buffalo. Když jsme si s Chamem posílali emaily, netušila jsem, co si pod tím pojmem představit. No tak je to prostě malý traktůrek s přívěsem… tyhle traktůrky tu převáží prakticky všechno. Jo a ta rouška, co má řidič, není kvůli Covidu :-). Jak jsme velmi rychle zjistili, je to kvůli prachu. Ke stejnému účelu slouží khmerské šály „krama“.
Za iron buffalo je zapojený přívěs s dřevěnou plošinou, na kterou nakládáme všechny bágly a nakonec naskakujeme nahoru i my. A už se hrkáme přes vesnici do home stay, kam nás manažer přidělil. Půlka bydlí u rodiny v modrém domečku s kravkou, zbytek v hnědém domě naproti.
Rodiny nás vítají a vedou dál – spát budeme v khmerském stylu, v 1. patře dřevěného domu na futonech na podlaze. Koupelna je opět „naběračková“ v přístavku za domem. Ale žádné otálení, jen vyndat bágly a už nás čeká „iron buffalo“ a jede se dál!
Výroba šperků
První z aktivit v Chamboku je výroba šperků z bambusu pod vedením místních žen. Chlapi nejdřív dost nevěřícně koukají, ale nakonec se také zapojují. Každý si dělá svůj náramek se vzorem. Je to dost piplačka a ne všechny výrobky jsou zcela estetické. Karel to komentuje, že ten jeho vypadá jak výrobek nepříliš talentovaného dítěte z mateřské školy… Mamka nás učí dělat šperky, dcera zatím vedle vaří oběd.
Co že to tu pijí?
Hup na iron buffalo… další zastávka je u rodiny, která pěstuje zeleninu a ovoce. Obcházíme polnosti a oni vysvětlují, co a jak pěstují.
Třetí štace je neskutečná – domácí výroba „rýžového vína“. No vína… spíš pekelného dryáku!
Tekutina (víno se to neodvažuji nazývat) má nejmíň 40% a je pěkně hnusná! Jestli tohle tady pijí, je mi jich líto, zlatá slivovice. Chvíli studujeme, jak to funguje – varna, trubky a destilace do kanystru… prostě khmerská palírna. Karel statečně ochutnává první, pak zkouší i ostatní, ale výrazy mluví za vše.
Domky ve vsi jsou barevné, klasicky na kůlech. Cesty prašné, prochází se po nich krávy, drandí motorky, všude se zvedá rudý prach. Provoz je tu hlavně o motorkách (nejobvyklejší dopravní prostředek), děti jezdí už cca od 9 let. Něco jako autoškola je asi věc zcela neznámá.
K prachu z cest se přidává i dým a čmoud, protože vesničané vypalují suchá pole rýže po sklizni. Kopce na obzoru jsou už národní park Kirirom a je očividné, že vypalování se děje i tam. Ekologii ani ochraně přírody obecně v Kambodži moc nedají.
Odpoledne jedeme na koupačku v místní minipřehradě. Hlavou bleskne poučka, že v tropech by se do sladké vody (zvláště do stojaté) lézt nemělo, ale je takové vedro, že na případné parazity pečem!
Navečer se zrelaxovaní vracíme na našem iron buffalo do vsi a podvečerní provoz víří oblaka rudého prachu. Šály krama tu opravdu mají své opodstatnění!
Večerní vaření, tanečky a barbecue
Večer jdeme vařit – nejdřív vyrábíme kokosovou „sticky rice“ v bambusu. Rýže, cukr, oříšky, kokosové mléko, bambus a banánové listy. Směs rýže a oříšků se musí nacpat do bambusu, zalije se kokosem, ucpe listím. Dát na oheň a 2 hodiny počkat…
Potom vaříme s ženami z vesnice večeři a baby z nás mají pěknou srandu. Dýni krájíme blbě, jakousi zeleninu taky, směs jsme neorestovali dost. Jsme očividně neschopní a motáme se v jejich kuchyni jak banda neumětelů… Jediné, co nám jde, je míchání. Ale je u toho sranda :-). No holt sklokeramickou desku tu nemají.
Po večeři následují khmerské tance v podání dětí z Chamboku. Holčičky se předem dlouho chystají za budovou v lesíku, zdobí si vlasy květinami, malují pusu rtěnkou, upravují si šaty… Hotové modelky! Zřejmě je to událost a děti to hrozně prožívají.
První tanec je tanec rýže, který tančí jen holčičky. Pak tančí holky i kluci společně tanec rybářů. Jsou úžasní!
Večer sedíme u ohně a máme jakési „khmerské barbecue“ – první chod je vlastnoručně připravená sladká sticky rice v bambusu, pak na klacku pečená kuřata a pivo :-))). Je to paráda!
Oheň dohořívá a je čas jít spát. Jen je tedy otázka, jak se dohrabeme do domků, kde máme bydlet. A jestli je v té tmě vůbec najdeme. Ale i to mají domyšlené – Cham nás postupně nakládá na motorku a potmě odváží. Jízda to je vskutku výživná – aby nemusel jezdit tolikrát, tak nás bere po dvou – huply jsme za něj na motorku s Blankou a svištěly tmou kamsi do vsi. Na vyhřáté prašné cestě v noci spí krávy, osvětlení samozřejmě žádné, motorka kličkuje mezi spícím dobytkem :-))).
Spaní v khmerském domě je kupodivu docela pohodlné. Dřevo stěn se nerozpálilo, profukuje tu průvan a není vedro.
Na volech a na kolech
Ráno si snažíme povídat s naší khmerskou rodinou. Nejkomunikativnější je maminka, ale zůstává jen u posunků a dorozumívání rukama, anglicky neumí nikdo. Babička chodí kolem oblečená v něčem jako pyžamo, je to ale běžný oděv místních žen, chodí v tom celý den.
Snídaně má být nachystaná v komunitním centru. Jak se tam dostat – je libo přistavený vůz? Tentokrát to není žádný iron buffalo, ale ox ride tj. reální voli. Tento způsob dopravy je na kambodžském venkově dosud celkem běžný. Pro nás ovšem musí připravit tři spřežení, abychom se vešli. Skládáme se na vozíky a vzhůru na snídani! Voli rozvážně kráčí vsí, děcka na nás pokřikují, dospělí mávají, kolem štěkají smečky psů… Slova „ty vole“ dostávají v tu chvíli zcela jiný rozměr :-).
Po snídani jedeme na kolech k vodopádu. Jsou to absolutní plečky, navíc nastavené na asijskou velikost postavy :-). Některá kola brzdí jen velmi symbolicky a něco zarezlého na řidítkách, co se tváří jako přehazovačka, jsem se za celou dobu jízdy neodvážila použít.
„Vodopád“ má k reálnému vodopádu celkem daleko, ale co také chtít, když je období sucha. Během monzunu prý je v korytě vody po prsa, takhle je to takový menší skoro vyschlý potok. Voda z hor Kirirom ale zásobuje celou vesnici a je pro ně životně důležitá, takže místní jsou na ten potok náležitě pyšní. Je tu i malá přehrádka na koupání – po asijském stylu kombinace betonu a plastových pytlů s pískem…
Po návratu od říčky pro nás má Cham překvapení – delikatesu, kterou si prý musíme dát. Mravence a jejich kukly! Vychvaluje to až do nebes, jak je to zdravé, plné vitamínů… Většina se zhnuseně odvrací, odvahu vyzkoušet tuhle dobrotu máme jen dva. Kukly jsou moučné a prasknou mezi zuby, mravenci jsou kyselí jak šťovík 😋. Extra dobrota to tedy není.
Zasaď svůj strom
Poslední aktivita, kterou mají místní pro nás připravenou, je sázení stromků. Dostáváme instruktáž a každý do ruky svou sazenici z připravené bedničky. A tu máš motyku a vykopej v té na troud suché hlíně a ve vedru na padnutí díru :-)). Vůbec nechápu, jak by se tu něco mohlo ujmout, od motyky se jen práší, zem je tvrdá jako beton… Asi jsou ty zdejší sazenice nějak přizpůsobené a odolné.
Když se povede vykopat jakous takous dírku, vrazit tam stromek, tak zbývá ještě natahat kýble s vodou a zalévat.
Moje sazenice je rosewood (takový mini klacík!), což je druh vzácného dřeva chráněný úmluvou CITES. Když nechcípne, tak kdesi v Kambodži časem poroste můj strom…
Vracíme se na kolech na základnu a cestou ještě obdivujeme místní odpadkové koše. Je to pěkná ukázka vynalézavosti – vypadají bytelně a moc pěkně, zdálky se zdají být kovové. Při bližším ohledání ovšem zjistíte, že koš je vyrobený z použitých pneumatik….
Poslední oběd a loučíme se s Chambokem a s managerem Chamem. Bylo to tu vážně skvělé! Jsme moc rádi, že jsme tu mohli chvíli být. Spoustu věcí bychom jinak asi neviděli a nezažili. Vidět a aspoň trochu si zažít kambodžskou vesnici je zajímavé, ale život je tu určitě dost těžký. Peníze, které komunitní program přináší, místní lidé opravdu potřebují.
Zpátky do Phnom Penhu
Máme domluvený odvoz tím rezavým minivanem z Chamboku až do Phnom Penhu, takže se nemusíme stresovat s chytáním autobusu na hlavní silnici. Přijíždíme do města, kde jen na jednu noc. Ráno nás čeká dlouhý přejezd busem na severozápad do Battambangu.
Jsme špinaví, zaprášení a zpocení… no celkově humus. Asi nevzbuzujeme moc důvěry, takže na recepci Orussey One hotelu chtějí zaplatit předem :-))). Všichni se vrhají do sprchy, drbání ale moc nepomáhá – bílé nadýchané hotelové ručníky po utření výrazně hnědnou…
A pak už relax u střešního bazénu a tradiční večeře na ulici.
Pokračování naší cesty po Kambodži bude o městě Battambang, jízdě na bambusovém vlaku „nori“, o netopýřím divadle a plavbě po řece Sangker do Siem Reap – odkaz najdete zde
Až ten další díl ovšem dopíšu a ten link sem fakt vložím :-))).