Gallipoli – město mořských ježků a kostelů. Velikonoční procesí Misteri, Cristo Morto a Madona Desolata.
Předcházející část naší velikonoční cesty po Apulii najdete zde – Velikonoce v Apulii
Zelený čtvrtek
Velikonoční příběh dnešního dne je zajímavý i pro nekatolíky. Na Zelený čtvrtek se konala Poslední večeře Páně, kdy Ježíš povečeřel se svými učedníky a pak se odešel modlit do Getsemanské zahrady. Učedníci se báli, že se něco stane, proto zahradu hlídali, ale usnuli. Jidáš Ježíše udal Farizejským (odtud označení „farizej“) a ti poslali do Getsemanské zahrady římské vojáky. Jenže vojáci nevěděli, který z lidí v zahradě je ten buřič, proto Jidáš označil správnou osobu polibkem… Zelenému čtvrtku se také říká Den odpuštění. Přestávají zvonit zvony, které odlétají do Říma. Utichají kostely. Ke svolávání lidí slouží řehtačky a klapačky trozzuoli, což bude večer v ulicích obzvlášť slyšet.
Symbolem Gallipoli je mořský ježek. Město leží na malém ostrově spojeném s pevninou hrází a mostem. Název vznikl ze starověkého Kale polis (hrad město), protože ho střeží aragonský hrad a kolem dokola mohutné hradby (původně s 12 věžemi). Kraj Salento býval řecký a v Gallipoli se dodnes mluví řeckým dialektem griko (ne že bych tedy uměla oproti italštině poznat rozdíl :-). Staré město má nádhernou atmosféru – je plné úzkých uliček, náměstí a dvorků. A také kostelů. Myslím, že jen na ploše vymezené hradbami je jich 27, což je fakt dost. Žije se na ulicích (když tedy není zrovna kosa), v přístavu rybáři spravují sítě či vykládají z lodí úlovky. A Velikonoce tu mají úplně jinou atmosféru než u nás. I proto jsem se sem chtěla vrátit a znovu to zažít…
Přijíždíme do města. Je trochu větrno a zima, ani rybáře spravující sítě tentokrát nevidno a uličky starého města zrovna životem nekypí. Stejně jako jinde v Salentu visí v ulicích Gallipoli figuríny starých žen La Caremma. V rukou mají symbolické předměty (nevím přesně význam, ale jeden z nich je pomeranč). Caremmy visí po celý 40denní velikonoční půst a na Velikonoční neděli se pak v poledne spálí jako odchod zimy, smrti, nahrazení starého novým. Něco jako u nás vynášení Morany. Nicméně musím uznat, že ty visící figuríny jsou kapánek morbidní.
Je libo mořského ježka?
Rybí tržnice pescheria je hned vedle hráze u vstupu do starého města. Na jaře začíná sezóna mořských ježků – ricci di mare, gallipolské speciality. Z ježků se jí oranžová vajíčka, takový ježčí kaviár. Má to být jedno z nejsilnějších afrodisiak živočišného původu… Jedí se syrová, prostě se vysrknou ze skořápky jako ústřice. Minule, když jsme tu byli na Velikonoce, tak sezóna jen frčela a místní chodili do tržnice pro ježky v zástupech. Kluci u stánků nestíhali ježovky loupat, pracovali v silných rukavicích a oháněli se speciálními nožíky.
Asi ale záleží na teplotě – letos je ještě zima, větrno a tržnice je poloprázdná. Ježky má jediný stánek, vyskládané na velké míse mezi rybami. Chci je ale konečně ochutnat, když už o nich učím (přednáška o využívání zvířat člověkem). Pán z nás má trochu psinu, jak se ostýchavě plížíme kolem a radostně nám několik ježků loupe. Žádný extra zázrak to tedy není. Trochu slané a chutná to po moři. Při počtu 1 ježek na osobu se afrodisiakální účinek nijak neprojevil 😁. Když je plná sezóna, místňáci baští ježčí kaviár rovnou v tržnici jako chuťovku nebo si ho kupují do sklenice s sebou. To pak musí být doma rachot :-).
Evě ta absence afrodisiakálních účinků asi nedala spát, takže mě přesvědčila a šly jsme do tržnice 2. den znovu – ještě jednou to zkusit. Pán už nás vítal a poučil, že se mají vylíznout nebo vysrknout… prostě italsky „čučero“. Jíst na dámičku se lžičkou je to očividně blbě, asi se rybáři dost bavili. Daly jsme tedy další 4 ježky, ale „čučero nečučero“ ani tentokrát to žádný účinek nemělo 😂.
Noc 7 kostelů aneb obcházení oltářů Repositione
Čtvrteční večer je magický – v kostelích se navečer otvírají tzv. oltáře Repositione (Sepolcri). Těším se na to, protože jde opravdu o zvláštní zážitek. Ale nejdřív je potřeba se najíst. Nechci dlouho sedět v hospodě, večeře tu vždycky trvá dlouho a natěšená se jen třepu vyrazit co nejdřív do uliček středověkého Gallipoli. Takže hlasuju jen pro polévku. Mají mušlovou, tak fajn… Když jí přinesou, mám pocit, že mě raní mrtvice. „Polévka z mušlí“ znamená mísu nevyloupaných slávek ve vývaru a se sýrem… Než tohle vyloupeme, budeme tu do rána!
Tento večer jsou kostely setmělé a temné, dveře ale mají otevřené. Uvnitř do tmy svítí boční oltáře s nádhernou květinovou výzdobou. Před nimi bývají svátosti: chléb, víno, olej, květiny a misky, obvykle v počtu dvanácti jako bylo apoštolů u Poslední večeře Páně. Celé město je na nohou a bdí stejně jako této noci bděl Ježíš v Getsemanské zahradě a čekal na své zatčení.
Lidé postupně obchází setmělé kostely, v tichosti posedí, pomodlí se.
Postupně vychází do tmavých ulic i zahalení členové bratrstev jednotlivých kostelů. Jejich příchod ohlašuje hlasitý zvuk trubky a řehtačky trozzuoli. V kamenných ulicích se trubka i chřestění trozzuoli rozléhá do daleka a člověku z toho běhá mráz po zádech.
Bratrstva jsou různě barevná – červenobílí, žlutobílí, černobílí, černí… přes hlavy mají kápě, přes ramena peleríny se znakem svého kostela. Neznalému to může připomínat Ku-klux-klan, ale s ním to nemá vůbec nic společného. Tohle jsou staré křesťanské tradice, které zde po staletí přetrvávají. Příslušnost k určitému kostelu se v rodinách přenáší z generace na generaci a tvoří základ místní komunity. Průvody jsou přesně organizované, v čele kráčí muž s řehtačkou, další bratři nesou lucerny a kříže se symboly ponižování a utrpení Krista. Celý průvod organizuje bratr s berlou se znakem bratrstva, který jako jediný nemá kápi.
Bratrstva musí tento večer navštívit lichý počet kostelů (3, 5 nebo 7), v každém se pomodlí. Průvody pomalu prochází městem, nejpůsobivější jsou černí. Procházíme labyrintem uliček středověkého města a dle zvuků řehtaček odhadujeme, kde bratrstva zrovna jsou a kudy půjdou. Sleduje je mnoho lidí, ulice jsou plné, ale ani tak to celé neztrácí mystickou atmosféru. Někteří bratři chodí raději po dvou sami, tiše a bez řehtaček. Je zážitek potkat v tiché tmavé uličce černé kápě…
Na kolech na Punta Pizzo
V Gallipoli bydlíme v domě Relais La Casa del Poeta přímo ve starém městě. Krásný pokoj, ale takový polosuterén, kamenný dům se studenými zdmi. V pokoji zima jak v Buzuluku, i když topení jede na plné pecky. Sprcha je kombinace příjemných pocitů z horké vody a bosého poskakování na ledových kamenných dlaždicích… Ale mírné nedostatky plně vyvažuje poloha přímo v centru dění. Jen ráno vystrčíme nos, slyšíme řehtačku a zpoza rohu vychází červenomodří… Bratrstva chodí navštěvovat oltáře repositione i dopoledne na Velký pátek. Očividně to mají nějak rozdělené – někteří chodí večer, někteří ráno.
Snídáme na hradbách starého města – capuccino a croissant z místního baru vynesený pěkně ven na sluníčko.
Dnešní plán, než začnou navečer procesí, je vypravit se ven z města někam do přírody. Vybrala jsem Parco Naturale Punta Pizzo, což je pobřežní rezervace vzdálená asi 15 km. Měla by tam vést hezká cesta podél pobřeží. Pěšky je to daleko, ale v Gallipoli jsou půjčovny kol. Ideální!
Plné optimismu vyrážíme do první půjčovny. Pak do druhé, do třetí, čtvrté… optimismus nás pomalu opouští. Všechny jsou zavřené, zabedněné, prostě ještě není sezóna. Volám a píšu sms na čísla telefonů, která mají na webu či na dveřích. Nic. No bodejť by se místní Giuseppe na Velikonoce obtěžoval, má jiné starosti. Otrávené se pomalu vlečeme do páté nejvzdálenější půjčovny. Je poslední, daleko na předměstí, jiné už tu nejsou. A ono je otevřeno! Chlapíci se trochu diví, že chceme kola a ne motorky (no to víš, ještě se přizabiju na Velikonoce!) a dvě kola nám vyhrabou. Jsou to tedy pekelné rezavé plečky, ale hlavně, že to jede. Vzhůru na Punta Pizzo!
Na Punta Pizzo je celkem vedro a pere slunce. Stezky se různě kroutí po pobřeží, všude to kvete, po skalkách běhají ještěrky. Je teplíčko a pěkně rozmrzáme po té kose v apartmánu. Od šlapání na rozvrzaných herkách a tlačení kol v písku ale za chvíli bolí nohy. Bílý luxusně vypadající beach bar vypadá zavřený, ale při bližším pohledu tam trochu živo je. Dělníci opravují záchodky a cosi budují. Kolem běhá paní, která to organizuje. Za zeptání člověk nic nedá, takže suverénně vznesu dotaz, jestli nám neudělají kafe :-).
Udělali, jen cena byla jako v plné sezóně v luxusním beach baru :-))). A i chuť tomu odpovídala – hnusná břečka. Ale mohly jsme krásně posedět v křesílkách s výhledem na moře, dát si nohy nahoru, nikde nikdo (až na ty dělníky). Pohodička. V sezóně by to tu asi vypadalo jinak, italské pláže jsou jen pro otrlé.
Míříme zpátky do Gallipoli na pozdní oběd, vrátit kola a nachystat se na tu nejdůležitější událost a důvod, proč jsme tady.
Jak se couráme z půjčovny zpátky do starého města, před hrází ještě stojí za pozornost Fontana Greca – barokní kašna z roku 1560 s řeckými motivy. Jsou na ní 4 kariatydy (sloupy v podobě mladých dívek) a zobrazuje příběhy o lásce a pomstě, bozích a smrtelnících. Také se jí říká Fontána skandálu, protože vypráví o metamorfóze, Hermafroditovi a incestu, ale nepochopila jsem o co přesně jde.
Velký pátek a procesí Misteri
Je Velký pátek – Den ukřižování. Velikonoční příběh pokračuje.
Pilát Pontský, římský správce provincie Judeia, nechal Ježíše po zatčení zbičovat, ale trest smrti pro něj původně nepožadoval. Spravovat Judeiu byl nevděčný úkol, židovské obyvatelstvo bylo konfliktní a neustále vyvolávalo spory a Pilátovi nepřipadalo, že by jeden buřič byl něco speciálního. Předal heretika veleknězi Kaifášovi a králi Herodovi, ale ti rozhodnout nechtěli a přehazovali si problém jako horký brambor. Nakonec Ježíše vrátili Pilátovi („když sis ho zatkl, tak je tvůj“). Rozvášněný židovský dav požadoval Ježíšovu smrt, tak Pilát nakonec rozhodl (a pronesl slavné „myji si ruce“). V sobotu začínal židovský svátek pesah, proto museli exekuci stihnout rychle, aby si nekazili svátky. Tak byl Ježíš ještě v pátek na Golgotě ukřižován. Tělo mrtvého Krista po západu slunce sňali z kříže a učedníci ho pohřbili do skalního hrobu. Zrádce Jidáš se oběsil na fíkovníku. Nechápu ovšem, jak se tohle všechno mohlo stát během jednoho dne…
Z příběhu se stala legenda plná mystérií a v průběhu staletí si ji lidé různým způsobem opakují a připomínají.
Důvodem, proč jsem se do Gallipoli chtěla vrátit, je monumentální procesí Processione dei Misteri e del Cristo Morto. Vychází vpodvečer při západu slunce od kostela Chiesa di Santissimo Crocifisso, vede ho červenomodré Bratrstvo Svatého kříže. Řehtačka trozzuoli ohlašuje příchod bratří. Z kostela vychází stráže s lampami, bosí kajícníci táhnou kříže symbolizující Kristovu pouť na Golgotu.
Pak se rozezní hudba – přichází kapela a zpoza kostela vychází průvod nesoucí svaté sochy – bičovaného Krista, sochu Svatého hrobu Del´Urnia… na závěr pak Velkou Pietu. Každou sochu nese 6-10 chlapů a ponesou je přes 7 hodin, než procesí obejde svou trasu městem. Vše doprovází truchlivá hudba a zpěvy v dialektu Salento Greco, znějí trubky, bubny a řehtačky trozzuoli. Je to neuvěřitelně působivé.
Po Bratrstvu Sv. kříže se připojuje bílomodré Bratrstvo cechu rybářů ze Santa Maria degli Angeli (Madony andělů) a nese sochu černé Madony Addolorata. Zboku je řehtačkami zdraví bíločerní od kostela Domenico al Rosario. Znějí trubky a tklivé pohřební zpěvy. Běhá z toho mráz po zádech.
Někteří jdou bosí (je asi 11°C) a někteří vlečou kříže. Chlapi se střídají v nesení obrovských soch. I hudebníci jdou a budou hrát přes 7 hodin. Je to neskutečné.
Processione dei Misteri e del Cristo Morto nejprve prochází kamennými uličkami starého města, pak přichází ke katedrále Santa Agata. Město už potemnělo. V některých oknech a dveřích hoří svíčky. Všude jsou davy čekajících lidí. Sochy jsou vnášeny do katedrály, což je poněkud náročnější logistická operace vyžadující hodně úsilí a koordinace. Nějakou dobu setrvají při bohoslužbě v katedrále a poté znovu vyjdou na svůj pomalý mnohahodinový pochod. Procesí obchází celé město včetně nové části a předměstí, ujde přes 12 km… Do starého města ke kostelu Sv. Kříže se vrátí po 1 ráno. My jdeme na večeři a pak do apartmánu si trochu odfrknout.
Noční návrat Misteri
Hlavně neusnout! Minule jsem do nočního návratu procesí nevydržela, ale letos jsem rozhodnutá, že to dám. Čekám v růžovém a s růžovým :-))). Eva po půlnoci usíná. Mě se spát nechce, čekám…
Po 1 hodině ráno na sebe navlékám několik vrstev a vyrážím. Uličky jsou pusté a tiché, ozvěny kroků se rozléhají, je zima. U Santissimo Crocifisso nikdo není, vracím se ke katedrále a zdálky jsou slyšet trubky. Procesí Misteri se vrací do starého města. Je 1.30 ráno.
Procházejí znovu kolem katedrály, úzkými uličkami míří ke Chiesa del Santissimo Crocifisso. Bosí bratři vlekoucí kříže sotva stojí na nohou. Velkou Pietu už nese cca 20 chlapů…
U kostela bratři udělají čestný špalír, nasvícené sochy se seřadí a obrátí čelem ke kostelu. Ponurá hudba graduje. Chvíli plamenně řeční biskup, společná modlitba a je konec – sochy jsou odnášeny zpět do kostela.
Je po 2. hodině ráno, jdu pomalu zpátky po hradbách, nad mořem svítí měsíc v úplňku. Zvláštní pocity…
Bílá sobota – procesí Cristo Morto a Madona Desolata
Na Bílou sobotu se vrací zvony z Říma. U nás v Čechách se uklízí, bílí, pečou se mazance a beránek, zdobí se vajíčka.
V Gallipoli je to jinak. V noci skoro nikdo ve městě nespal, většina Gallipoli byla na nohou. Ve 3 ráno vyšlo od kostela Santa Maria della Purita procesí Cristo Morto a Madona Desolata, které vedou tentokrát bíložlutí. Já už jsem to v noci nedala, přece jen ponocování není moje silná stránka. Stejně jako Misteri i procesí Cristo Morto a Madona Desolata obchází celé město a jde přes 7 hodin.
Ještě máme čas, než dopoledne dojde zpátky do města. Jdeme proto v klidu na snídani. Po 10. hodině přicházejí zpět do města, tentokrát na ně čekáme na mostě. Zdálky zní trubky…
Ještě hodinu a půl budou procházet uličkami města, než se dostanou na hradby, kde vše vrcholí.
Čekáme na hradbách nad zátokou Purita, až procesí dojde zpět ke kostelu. Chiesa Santa Maria della Purita hledí z hradeb přímo na moře. Hezčí výhled snad ani být nemůže. Je krásně, teplo, sluníčko hřeje. Před 2 dny jsem na stejném místě kvůli vichru ani nemohla stát rovně.
zátoka Purita
Řehtačka a bubny oznamují pomalý příchod procesí. Cristo Morto a Madona Desolata dochází po mnoha hodinách zpět ke kostelu. Kajícníci se plouží, už nemůžou. 8 hodin jdou bosí a vlečou kříže. Ostatní bratři je podpírají a povzbuzují – už jen kousek… Některé svíce dávno zhasly. I muzika mele z posledního. Chlapi nesoucí sochy jsou úplně hotoví, neustále je někdo jistí, zastavuje, střídá…
Přichází sochy – Cristo Morto a Madona Desolata. Smutná hudba graduje a podtrhuje silný zážitek. Obě sochy se otáčí čelem ke kostelu a přibližují se k sobě. Madona se loučí s mrtvým synem. Některé italské babky pláčou.
Musím říct, že když jsem tu byla před pár lety poprvé, také jsem měla slzy v očích. Ani ne tak kvůli křesťanské tradici a víře, ale spíš kvůli obyčejnému lidskému pocitu mámy.
Potom se Madona vrací do kostela, lidé se zdraví, povídají si a vše tak nějak emočně doznívá.
Zpátky v Bari
Odpoledne už míříme vlakem zpět do Bari. Je to proto, že zítra na Boží hod Velikonoční se v celé Itálii prakticky zastaví život. Nebude jezdit téměř žádná doprava. Lidé budou doma nebo půjdou na návštěvu širší rodiny a na slavnostní oběd. I pokud je někde v jízdním řádu uvedený nějaký spoj na tento den, je vysoce pravděpodobné, že nakonec nepojede (místní Giuseppe to prostě zabalí…). To už jsme si při minulé návštěvě Gallipoli bohužel vyzkoušely.
V Bari tentokrát bydlíme přímo v centru starého města, hned u baziliky San Nicola ve starém šlechtickém palazzo v Sisters Residence. V přízemí je skvělá rodinná trattorie a bistro, kde dělají výborné kafe. V 1. patře bydlí rodina a ještě výš po kamenných schodech jsou pokoje. Povšimněte si zvláště geniálního způsobu vedení elektrických rozvodů a jak se vyhýbají svatému obrázku :-))). Asi se ve starých palazzo nesmí sekat do zdí…
Neděle zmrtvýchvstání aneb Boží hod Velikonoční
Deštěm jsme v Bari začínaly, deštěm i končíme. Leje a leje. Je hnusně sychravo, zima, máme mokré boty…
Velikonoční příběh tento den graduje – nad ránem Kristus vstal z mrtvých. Jde o nejvýznamnější křesťanský svátek, který se oslavuje různým způsobem – slavnostní mší, svěcením jídla, návštěvami…
Kvůli dešti zalézáme do baziliky San Nicola a zůstáváme na celou mši se zpěvy a zapalováním paškálu – velikonoční svíce. Je to nádherné. Paškál je speciální vysoká svíce, která se zapaluje jen při velikonoční vigilii a symbolizuje vzkříšení Krista a světlo rozrážející tmu. Rčení „vzít někoho na paškál“ vzniklo z přísahy před zapáleným paškálem.
V podzemí San Nicola je krypta, kde jsou uloženy ostatky sv. Mikuláše, jak už jsem psala. Z hlavic 28 sloupů zírají různá bájná zvířata.
Na závěr trochu italské gastronomie…
Na velikonoční oběd máme grilovanou chobotnici „polpo arrosto“ v zastrčené hospůdce v průjezdu našeho palazzo. Skvěle tu vaří, lidé stojí na stůl frontu. Plynová lampa i trochu hřeje na záda, ale stejně je člověk zmrzlý jak preclík. Nezbytné vino rosato zlepšuje náladu…
A ještě jedna gastronomická chuťovka – při courání v mokrých uličkách (a hledání kam se zašít na kafe a trochu ohřát) potkáváme bistro s nabídkou obložených housek. Zrak přechází nad tou nápaditostí – houska s mozzarellou a chobotnicí?
A to je z Gallipoli všechno, přátelé. Přeji vám Buona Pasqua, veselé Velikonoce!
