Jaro 2023 na podpatku italské boty. Bílá města, kamenné domečky „trulli“ a Settimana Santa – oslavy Velikonoc.
Květná neděle v Bari
Letíme s Evou na velikonoční výlet do Apulie užít si jara a zažít oslavy a procesí Settimana Santa. Svatý týden (pašijový) byl posledním týdnem Kristova života. Začíná Květnou nedělí, kdy Ježíš přijel do Jeruzaléma a lidé ho vítali palmovými ratolestmi. V Itálii palmu nahrazují olivovými větvičkami a Květná neděle je den požehnání olivových ratolestí. Ulice v Bari jsou plné lidí, hodně z nich má větvičky v ruce. Kostely svítí, všude je slavnostní atmosféra. Settimana Santa začíná…
Románskou katedrálu San Sabine postavenou r. 1156 zdobí ve štítu krásné rozetové okno. Na podlaze před oltářem je jeho symbol z mramoru. Stará paní sedící ve dřevěné lavici vypráví, že jen jednou ročně rozetou v průčelí katedrály zasvítí paprsek slunce a dopadne přímo doprostřed okna na podlaze…
Bokem u sloupu stojí masivní Candelabre del cero della Pasqua – svícen, na kterém se bude zapalovat velikonoční svíce neboli paškál. Zapaluje se na Bílou sobotu a symbolizuje světlo.
Bazilika San Nicola je zasvěcená patronu města sv. Mikulášovi – ochránci dětí, neprovdaných dívek a námořníků. Během 1. křížové výpravy námořníci z Apulie ukradli jeho ostatky v Myře a dovezli je do Bari. Obchod se svatými ostatky (spíš jejich krádeže a pašování) v té době jen kvetl, byl to až „ostatkový průmysl“. Mikulášovi v Bari postavili kostel, ostatky šupli do speciální krypty a ejhle – kostel se stal významným poutním místem a zdrojem peněz pro město. Z ostatků prý má prýštit zázračná mana… (no dobrou chuť!). Teď je katedrála bílá, ale v době křížových výprav bylo její průčelí obrácené k moři zdobené zlatými, modrými a purpurovými kachličkami, takže vracející se křižáci viděli svůj svatostánek už zdálky z moře.
Modré pondělí ve Vallée d´Itria
Netuším, proč je Modré pondělí modré. Ale hlavní asociace je asi modrá jako voda… protože leje jako z konve. Po zkušenostech s italskými autobusy jsem zásadně vybírala trasu, kde jezdí vlak. No bylo to prd platné. Prostě takové italské dopravní taškařice – vlak, co měl jet, nejel, je tu víc vlakových společností a provozují 2 nádraží, vlak je občas vlastně autobus a ten samozřejmě jede odjinud, to dá rozum – nepojede přece po kolejích… Může mě trefit šlak, pobíháme po Bari jak zběsilé slepice a nemůžeme najít zastávku. Není označená, každý přece ví, odkud to jezdí… Grrrr!
Několik přestupů, ale konečně jedeme do bílého města Locorotondo ve Vallée d’Itria, kraji olivových hájů a kamenných domečků trulli. V uličkách starého města visí La caremma – figury starých žen v černém s vřeteny symbolizujícími plynutí času. Visí od karnevalu a spálí se na Velikonoční neděli. Trochu morbidní tradice, zvláště pro někoho, kdo už se pomalu blíží pojmu „starší žena“ 😁… V Locorotondo jsou také typické domy „cummerse“ se šikmou kamennou střechou.
Odpoledně měl následovat trek po Via Ellenica z Locorotondo do Cisternino. Malebným krajem olivových hájů… Realita? Vystrčily jsme čumák z uliček starého města, spustil se liják a fičelo jak kráva. To fakt nechceš. Svorným rozhodnutím končíme v baru u sklenky růžového a řešíme co dál. Do Cisternino veřejná doprava nejede, taxi tu neprovozují. Stopovat v tomhle hnusu? Ale v baru se dá vyřešit všechno. Dáme ještě jednu sklenku a kámoš pana kavárníka nás tam hodí autem…
Cisternino – město houpaček a řezníků
Tohle bílé město je vyhlášené jídlem slow food, řezníky, grilováním a také houpačkami Il Borgo che Dondola s namalovanými citáty. No, v odpoledních hodinách slow food znamená spíš no food… Není tu lautr nic, všude zavřeno, leje, je zima a my máme hlad 😁. Většina houpaček visí kapku v nepoužitelné výšce. A kdo má bez brejlí číst ty citáty?
Tak takhle hnusně jsem v Itálii ještě nezažila. Leje a leje, po ulicích tečou proudy vody, je kosa. Pokoj studený jak márnice neb topení asi nebylo celou zimu v provozu. Kde je ta vytoužená slunná Itálie? Mokré hadry neschnou, promočené boty už vůbec. Odpoledne trávíme vymrzlé 2 hodiny v posteli pod dekou, než nás hlad vytáhne znovu ven do deště. Náladu zvedá trocha z růžového i třeba do kelímku na zuby, když není sklenička. Jojo, zážitky nemusí být pozitivní, hlavně že jsou silné, že ano…😂
Cisternino je vyhlášené jídlem, když se tedy uráčí hospody v 7 večer otevřít. Mají tu festival králičího, jehněčího, plno řeznictví… Místní specialitou jsou bombette – masové závitky na různé způsoby. Hrozí totální přežrání až otrava bílkovinou – na talíř jsem jich dostala 8 a přes velkou snahu jsem to nedala 😁. Vypadají neškodně, ale je to jen zdání…
Šedivé úterý není šedivé!
Konečně slunce!
Tak dnes přestalo pršet a vypadá, že vítr mraky rozfouká. Na Šedivé úterý se mají vymetat pavučiny z domu. Úklid nás ale dnes nečeká. Ranní snídaně v baru a vycházíme po Via Ellenica z Cisternino do Ostuni.
putování po Via Ellenica
Konečně to vypadá, tak jak má. Kolem olivové háje Vallée d´Itria a kamenné domky trulli. Kvetou kytky, slunce pomalu vykukuje zpoza mraků a modrá obloha! Šlape se krásně a svět je fajn 😁
Kamenné trulli se špičatou střechou jsou typické pro oblast Murgia dei Trulli a Valle d’Itria. Staví se z vápencových kamenů bez malty, jen skládáním na sebe a to včetně kuželovité střechy. V 17. století platil zákon Pragmatica de Baronibus ukládající vysoké daně z nových staveb. Za stavbu přitom bylo považováno obydlí, které mělo střechu. Místní tak začali stavět domy, které šlo v případě potřeby rychle rozebrat. Když se měla dostavit inspekce vyslaná španělským místokrálem, střechu rozebrali a tvářili se, že o dům nejde.
Bílé město Ostuni
Ostuni je opravdu bílé a svítí do dálky na kopci Murge. Staré město je obklopené mohutnými aragonskými hradbami. Mimochodem bílá jsou zdejší města proto, že se ve středověku natírala vápnem jako desinfekcí proti moru. V okolí Ostuni je plno archeologických nalezišť, před pár tisíci lety tu bylo husté neandrtálské osídlení. Nejslavnější nález je Delia – žena z Ostuni. Kostru mladé ženy starou asi 28 000 let vykopali archeologové v roce 1991. Delia zemřela při porodu, pravou ruku drží na břiše jakoby chtěla chránit nenarozené dítě.
Bydlíme v Casa Bella, což je typický dům starého města – postavený na malém půdorysu, zato hodně do výšky. Vstupní dveře jsou tak úzké, že se jimi s batohem nedá projít. Uvnitř několik pater nad sebou, v každém max. jeden pokoj. Propojení schodištěm, které připomíná spíš úzký tunel. Z horní ložnice schodiště tunelo/schodiště ústí do obýváku, ale asi tak metr nad zemí… :-). Zvláštní architektura. Ale na střeše je super terasa s výhledem na město a na moře, jen kdyby bylo tepleji, to by se tu sedělo.
U vjezdu do centra stojí barokní obelisk Sant Oronza, patrona města. Kolem postávají callesiny, italské tuk-tuky. Docházíme na Piazza della Liberta a vychutnáváme si zmrzlinu na sluníčku před radnicí, která je ve starobylém františkánském klášteře Palazzo San Francesco.
Ostuni je hodně turistické a plné lidí, nejhezčí část je labyrint uliček starého města na kopci Murgo. Hlavním bodem je gotická konkatedrála Santa Maria Assunta z 15. stol. Katedrála má ve štítu centrální rozetové okno, které je po pařížské Notre Dame druhé největší v Evropě. Před katedrálou je oblouk Arco Scoppa inspirovaný Mostem vzdechů v Benátkách. Procházíme uličky, touláme se po hradbách. Potkáváme i skupinu mužů nesoucích sochu černé Madony, nácvik na páteční procesí. A večer končíme v pizzerii :-).
Škaredá neboli Sazometná středa
Na Škaredou středu zradil Jidáš Ježíše pro 30 stříbrných… Dnes by se nikdo neměl tvářit kysele a škaredit se, protože jinak se bude mračit každou středu v roce. Také se má uklízet a vymetat saze z komínů, což zde ovšem praktikovat nebudeme.
Opouštíme Ostuni. Jsou ale města, která vás nechtějí pustit 😁. Už minule jsme odsud nedokázaly sjet busem dolů na nádraží a zoufale běhaly, kde že je ta zastávka a že bus vlastně nejede… Nakonec to vyřešila calessina, abychom chytly aspoň poslední vlak. Prostě autobusy jsou v Itálii zakleté! Tentokrát jsme byly úspěšnější a stálo nás to jen jeden ujetý vlak!
Brindisi leží na konci Via Appia – nejdůležitější silnice starého Říma, po které putovaly římské legie. Od starověku je to jeden z nejdůležitějších přístavů ve Středomoří přezdívaný brána do Orientu. Plul odtud Julius Cézar do Egypta, křižáci do Svaté země i anglické lodě do Bombaje a Východní Indie. Dál už je jen voda a Orient nebo kam se zrovna plulo… Konec Via Appia označovaly 2 sloupy Colonna Romana. Dnes už tu stojí jen jeden, druhý byl v 16. století odvezen do Lecce. Tady také končí poutní stezka Via Francigena, která vede z opatství Cantenbury v Anglii do Říma a pak do Brindisi (odkud sv. František odplul do Egypta).
Do katedrály Duomo se chodili modlit rytíři před odjezdem na křížové výpravy do Svaté země. Před vyplutím se zde modlil i Richard Lví srdce. Vedle katedrály stojí Palác templářů a Brána Templářů Portico dei Templari, kudy rytíři procházeli k přístavu. Zajímavý je kulatý románský kostel Božího hrobu San Giovanni al Sepolcro. V 11. století ho nechal postavit normanský rytíř, který se šťastně vrátil z křížové výpravy. Byl inspirován rotundou Anastasis postavenou kolem Božího hrobu v Jeruzalémě.
Barokní šílenství v Lecce
Odpoledne přejíždíme dalším vlakem do Lecce, města typického svým barokem, přezdobenými fasádami paláců a více než 40 kostely. Nejšílenější je Basilica di Santa Croce, která má reliéfů plné průčelí. Až z toho přechází zrak – lvi, orli, vlčice kojící Romula a Rema, draci, gryfové a další fantastická zvířata. A dokonce tam je i blboun nejapný! Nahoře stojí sochy Víry a Odvahy, výjevy by měly zahrnovat všechny kultury, takže někde jsou tam i turečtí vojáci, Aragonci atd. Kostel přiléhá ke klášteru celestýnů a uvnitř uchovává úlomek z kříže, na němž byl ukřižován Kristus.
Na centrálním náměstí Piazza San Oronzo je římský amfiteátr a 2. sloup z konce Via Appia přivezený z Brindisi. Katedrála Santa Maria Assunta z let 1659-1670 má jednoduchou přední fasádu a zdobné boční průčelí. Zvonice je vysoká 70 metrů. Navečer byla v katedrále zpívaná mše. Couráme městem až k městské bráně Porta Napoli, kde je románský kostel Chiesa di Santa Maria della Porta (Marie od Brány?) se zelenobíle kachličkovanou střechou.
Zelený čtvrtek
Na Zelený čtvrtek míříme do Gallipoli, kde je Settimana Santa natolik fascinující, že si zaslouží samostatné povídání – Bona Pasqua, Gallipoli!