Staré etruské cesty vytesané v tufu, termály Saturnie, mokřiny s plameňáky a kašna se stromem plodnosti
Etruské cesty „cave“
Město Pitigliano má strategickou polohu – domy jsou namačkané na vrcholu útesu, který je v některých místech široký jen pár desítek metrů. Říká se mu malý Jeruzalém kvůli početné židovské komunitě (asi proto bylo také vybudováno na nedostupné skále) a bývá přirovnáváno k Chrámové hoře. Centrum tvoří spletitá síť křivolakých uliček a schodišť.
Co je však nejzajímavější – dole pod útesem vedou staré etruské cesty „via cave“ vytesané v sopečném tufu. Etruskové tu cca 9 století před Kristem vybudovali celou síť těchto cest, která sahá od Pitigliana až k Sovana. Občas jsou podél nich i nekropole a svatyně. Některé cesty jsou pěkně hluboké (až 20 m) a široké tak, aby projel povoz. Kvůli zahloubení ve skále a krytí korunami stromů je tu pěkný chládek, takže procházka po via cave je velmi příjemná. Volíme Cave St. Giuseppe a jdeme po cestě, kterou vykopali Etruskové skoro před 3 tisíci lety. Zajímavý pocit.
Léčivé prameny Saturnia
Agriturismo Le Chicche di Mafalda leží asi 3 km od Saturnie (chtěla jsem bydlet někde blízko, abychom se mohli jít koupat večer nebo brzy ráno). Bydlení je moc příjemné a snídaně úžasná. Lisují tu vlastní olivový olej a je tak výborný, že kupujeme od paní domácí několik litrů (zásoba minimálně na 2 roky). Berry si užívá přízeň místní smečky hafanů. Všechno jsou to staříci a z mladé feny úplně paf, ale ta naše dorota pořád nechápe, že se s ní nechtějí honit a běhat…
Do termálních pramenů Saturnia míříme až po 8 večer. Podle legendy římský bůh Saturn seslal na zem blesk a z místa, kam dopadl, začaly prýštit horké proudy vody. Léčivé účinky zdejší sirné vody se využívají od starověku. Není nutné jít do drahých lázní Terme di Saturnia, kousek od vesnice u Cascata di Mulino jsou prameny volně přístupné 24 hodin denně, takže se dá přijít klidně i uprostřed noci (platí se jen za parkoviště, pokud přijedete autem). Zapadá slunce, válíme se v horké vodě a je to neskutečný relax.
Etruské Roselle
Na vysokém kopci nad Grossetem leží zbytky města Roselle. Založili ho Etruskové jako Rusellae a kolem dokola postavili mohutné hradby z tzv. kyklopského zdiva (obrovské kamenné kvádry zapadající do sebe). Hradby byly místy až 7 metrů vysoké, což svědčí o tom, že Etruskové se asi museli dost bránit. Jenže Římané stejně město o pár století později dobyli a Etrusky převálcovali.
Vstupujeme po dlážděné cestě, míjíme sochu Agrippiny, která tu byla objevena (je to kopie, originál odvezli do muzea v Livornu). Na několika místech obdivujeme zbytky mozaik na podlahách římských domů. V malém chrámu u fóra stojí sochy místních římských politiků (zajímavé, že už tehdy měli politici potřebu sami sebe zvěčnit) a na vrcholu kopce divadlo v netypickém tvaru elipsy. Víc než všemi Etrusky a Římany je však Luděk uchvácen obrovským starým dubem, který roste kousek za divadlem 🙂
obrovský starý dub
Z kopců kolem Roselle sjíždíme k moři. Podél pobřeží se táhne piniový les Pineta del Tombolo protkaný pěšinami a stezkami. Les borovicově voní, kolem cvrčí cikády a všechno to svádí praštit sebou do stínu a jen tak ležet. Procházíme ale přes les k písčité pláži Fiumara a jdeme si zaplavat. Berry je poprvé u moře, moc neví, co si o tom má myslet a zatím jí vlny spíš děsí. Zato hrabat a válet se v písku by jí šlo…
Stokrát prokleté mokřiny
Oblast brakických mokřin Riserva Naturale Diaccia Botrona jsem chtěla navštívit kvůli plameňákům. Mokřiny jsou udržovány systémem kanálů, voda se různě napouští a vypouští, je to ráj pro vodní ptáky. Od růžového domu Casa Rossa Ximenez jdeme přes mostek po hrázích k ptačí pozorovatelně. Luďka fascinují ryby, v kanálech je jich spousta a podle rybářské cedule i hodně úhořů. Z pozorovatelny se dají opravdu vidět plameňáci, ale ve velké dálce jako světlé tečky, odhadem 20-30 ptáků. Koukání na plameňáky chvíli trvá a Berry mezitím vyhryzala do stěny rákosové pozorovatelny díru… takže radši mizíme.
Zbytek odpoledne jsou trochu nervy. Opravdový majstrštyk – zvorala jsem ubytování :-(((. Fakt se mi taková věc ještě nikdy nestala, prostě blbě zadané datum na bookingu. Krásný penzion L´Acquacotta, sice u rušné silnice, ale fakt pěkný a hlavně blízko k mokřinám, aby se dalo jít na ptáky za svítání či západu slunce. Pán ovšem kouká značně překvapeně, nikoho nečeká a má plno. Vytahuji papír s rezervací. Kouká ještě zmateněji a pak ukazuje na datum. Máme tu být až zítra! Je to fakt na mrtvici.
Luděk se může potrhat smíchy – mistr plánovač se tentokrát pěkně utnul! Jenže v okolí nic rozumného není a blíží se večer. Pánovi je nás líto a nakonec nám nabízí ubytování za poloviční cenu v malém pokojíku, který normálně nepronajímá. Nic jiného nezbývá, ale spaní je to naprosto na prd. Celou noc brbláme oba, na miniposteli se prostě dva pořádně nevyspí.
A aby toho nebylo málo, tak večerní procházka do mokřin na pozorování plameňáků se mi krutě vymstila. Pejsek se dovede hezky zprasit vyválením v roští a bodlácích. Jenže to nejsou jen bodláky, ale také osiny! V tu chvíli jsem ještě netušila, co je to za neřád a jaká polízanice z toho bude. Malé mrchy má všude v srsti. Následuje hodinka vymotávání, mého klení a psího hysterického jekotu a vrčení, protože slečna nesnáší, když jí něco tahá. Pak si ukřivděně zabrala místo v posteli, esteticky se složila na polštářek a vyčítavě čučela… Jenže pár osin jsem prostě přehlédla a ony se zavrtaly a postupně začaly hnisat… Za pár dní už bylo jasné, že máme velký problém!
Massa Marittima a strom plodnosti
Massa Marittima je město na strmém kopci nad Maremmou s krásným centrem a úžasnou atmosférou. Kdysi jsme tu na náměstí seděli s kolegy z brněnské inspekce na jedné z našich úplně prvních zahraničních služebních cest. Je to více než 20 let, byl říjen a jeli jsme do želvího centra Carapax, které je odsud pár kilometrů. Na tu služebku se z mnoha důvodů nedá zapomenout. I proto, že jsme měli v autě demižon burčáku…:-))).
To náměstí je stále stejné – ve tvaru trojúhelníku, kolem hospůdky, vyhřáté schody ke katedrále, na kterých se skvěle sedí, cvrkot korzujících Italů, měkké podvečerní světlo… Jímá mě nostalgie.
A ještě jedna významnost je v Massa Marittima – v boční uličce kousek od náměstí je fontána Fonte dell’Abbondanza z r. 1265. Je na ní freska Albero della Fecondita (Strom plodnosti) se zvláštním ovocem… Prostě strom plný pinďourů, seděl by pěkně český obrozenecký název pyjovník nádherný, latinsky Arborus erectus cv. omnipotent maximus :-))).
Luďkovi se Massa Marittima kupodivu velmi líbí, byť je to další „středověké město na kopci“. Mají tu totiž pizzu Hawaii! Všichni jsme mu tvrdili, že takovou zhovadilost v Itálii nepotká. A tady jí mají! Nadšení nebere konce :-).
Nekropole Populonia
Pobřeží na jih od Livorna se říká pobřeží Etrusků Costa degli Etruschi. Největší pozůstatky etruské civilizace jsou vykopávky v Populonia v zálivu Golfo di Baratti. Na kopci nad mořem se tyčí akropole a zbytky města s pevností Rocca di Populonia. Dole u moře je pak Necropole di Baratti s unikátními kupolovými hrobkami zvanými tumulus ze 7.-4. století před Kristem. Vstupné na obě místa je nekřesťansky vysoké, tak i vzhledem k tomu, že je vedro na chcípnutí, volíme jen prohlídku nekropole.
Tumulů je tu opravdu spousta a každý je trochu jiný. Z některých jsou už jen rozvaliny, do jiných se dá vlézt. Největší tumulus Tomba de Carri měří v průměru 28 metrů. Uvnitř jsou 3 pohřební komory, ve kterých se našly předměty ze slonoviny pokryté plíškovým zlatem.
Všude jsou školní výpravy a plno ječících dětí, takže hopsáme od tumulu k tumulu poměrně nepravidelně, abychom se výpravám vyhnuli. Je květen a teplota přes 30°C a pes odmítá spolupracovat… Zalezl do stínu do hrobky a odmítá se dál hnout. Konstatujeme, že máme „archeopsa v hrobce“ a jelikož páníček se psem souhlasí, prohlídkový okruh zůstává nedokončen a jdeme se vykoupat do Golfo di Baratti.
Poslední italské střípky
Po Costa degli Etruschi neboli Etruské Riviéře míříme dál na sever. Hned u Campiglia Marittima míjíme ruinu jakéhosi opuštěného skorohradu – olivy, cypřiše i pinie, malebné místo, k moři kousek… Ideální lokace! V rámci naší dlouholeté hry „hledáme ruinu na důchod“ se nám tahle velmi líbila, jen nemá rybník, což je jeden ze zásadních Luďkových požadavků. Takže zase nic :-)))
Motáme se úzkými silničkami v kopcích přes malé vesnice. V Suveretu sedí na lavičce před gelaterií krásný výřad starých pánů. A drbou a drbou… italština je nádherně zvukomalebná.
Sassetta, Castagneto Carducci… silnice kroutí jako had, skoro je to na Kinedryl. Této trase se říká Strada del vino kvůli zdejšímu pěstování vína. Vesnice Bolgheri je vína plná, pěstuje se tu hlavně červené, původní odrůdy z Bordeaux. Na každém kroku je enotéka, prodej vína, bedničky a ochutnávky.
Z Bolgheri vede dolů k moři 5 kilometrů dlouhá cypřišová alej Viale dei Cipressi. Na břehu moře procházíme přes temný les proschlých pinií v Riserva Tomboli di Cecina. Je to tu trochu strašidelné, jak záhada v Blair Witch. Také jednoho napadá, kdyby to blaflo, jak rychle by asi ty uschlé stromy plné smůly hořely…
Velké překvápko
Na poslední večer jsme měli v Livornu domluvenou večeři a pokec s Šárkou, která tu žije. Berrynka odpočívá v bungalovu (bolí jí tlapka a vypadá to hůř a hůř) a my v poklidu docházíme k domluvené restauraci s výhledem na moře. Z křoví vyskakují Honza s Jiřinkou, kteří jsou v Itálii už týden! Pečlivě to před námi tajili jako překvapení. Povedlo se – koukali jsme jak zjara! Prostě měli doma všeho dost, a jak koukali na naše fotky na Facebooku, padlo rozhodnutí, sebrali se a vyrazili… Večeře byla parádní, Luděk vyzkoušel i cacciucco, livornskou specialitu z ryb a mořských plodů, a skvěle jsme si to užili.
Už večer jsme se rozhodli proti plánu ukončit výlet dřív a valit domů co nejrychleji namísto pohodové cesty s přespáním v Rakousku. Berry má něco v tlapce, pajdá a bolí jí to. Nejspíš nějaká osina mezi prsty, nechce si na tlapku ale nechat sáhnout a my nemůžeme nic najít. Takže co nejrychlejší cesta domů a k veterináři…
Následek výletu do mokřin Maremmy plných travních osin byl tristní… Osiny jsou svině! Berry šla do narkózy a nakonec má rozřezané 3 packy. Největší osina měla přes 1 cm, už se provrtala pod kůži v levé přední. V obou zadních tlapách byly mezi prsty celá hnízda osin, byly zalezlé všude. Dvoje antibiotika a smutný marod se zavázanými tlapkami…
A aby toho nebylo málo asi za měsíc se ukázalo, že Luděk má trombózu v noze. Důsledek co nejrychlejší cesty domů, téměř nonstop řízení s minimem zastávek… Konec cesty se tedy zrovna nepovedl.
marod