Srdce Toskánska plné středověkých měst, klášterů, termálních pramenů a cypřišů…
Zpěvy gregoriánských chorálů?
Románské opatství Abbazia di San’t Antimo z 9. století leží na poutní cestě Via Francigena. Už od středověku tu mniši při mších zpívají gregoriánské chorály a tradice prý trvá dosud… pravil knižní průvodce. Jenže kecal – roku 2015 se mniši odstěhovali někam k Avignonu a dnes už v San´t Antimo žádní nežijí. Takže ani nezpívají. Liturgie se v klášteře sice slouží, ale jen v neděli (paní v klášterním obchůdku pravila, že občas se i zpívá :-). Škoda. U kláštera je i bylinková zahrada sv. Hildegardy (upřímně řečeno, asi jí po odchodu mnichů nikdo moc nezalívá a nepleje, byla to dost bída) a klášterní lékárna.
Opatství San´t Antimo je spojováno se zázrakem zvaným San Donato. Podle legendy sloužil biskup Donato z Arezza v roce 352 mši spolu s jáhny Antimem a Asteriem. Když Antimo rozdával svaté přijímání, vtrhli do chrámu pohané a rozbili kalich. Donato posbíral střepy, znovu je spojil a pokračoval v rozdávání vína. Jenže nenašel všechny a ve dně poháru tak kus chyběl, přesto ze sklenice nevytekla ani kapka. Pohany to udivilo, ale asi ne nadlouho, protože Donata i Antima zatkli a umučili. Na místě mučednické smrti byla později postavena malá kaple a o pár století později i opatství…
Koupel s trochou síry
Bagno Vignoni je jedno z míst, kam v Toskánsku míří skoro každý. Když název začíná slovem „bagno“, je vcelku jasné, že by se v daném místě mělo dát koupat, obvykle v teplé vodě. Bagno Vignoni jsou tedy termální prameny či lázně. Do vesnice všichni jezdí fotit slavné náměstí s velkou kamennou nádrží uprostřed (zákaz koupání), už na příjezdu jsou ale ulice totálně zacpané. Všude manévruje plno aut a autobusů, směrem k náměstí proudí zástupy lidí. Nejsme tu v dobrou denní dobu. Genius loci v čudu. Pečlivé studium map a Google se ale vyplácí, a tak si užíváme Bagno Vignoni trochu jinak…
Dole pod kopcem u řeky Orcia je takové malé Pamukkale, o kterém moc lidí neví. Zbytky římských termálních lázní Antiche Terme Romane Libere. Shora proudí po skále teplá voda, usazeniny vytváří barevné sintry, dole tyrkysový teplý bazének. Je tu klid, jen pár lidí, většinou Italů. Voda příjemně teplá, i v tom vedru je cachtání příjemné. Voda trochu smrdí sírou, ale prý léčí arthritidu, tak se Luděk vyvaluje…
Cestou zpátky relax umocňujeme sklenkou růžového v San Quirico d’Orcia. Místní bazénky i enotéky jsou kouzelné.
Papežova rodná ves
V roce 1459 se papež Pius II. rozhodl přestavět svou rodnou ves Corsignano na ideální renesanční město. Povedlo se mu to za 4 roky včetně změny jména města na Pienza. Papežův architekt Rossellino vymyslel pro nové město i zvláštní urbanistický plán – na hlavní piazze stojí katedrála, papežský palác Palazzo Piccolomini a Palazzo Borgia, které jsou k sobě umístěny pod určitým úhlem, aby zvýrazňovaly prostor a perspektivu. Je tomu tak dodnes – centrum Pienzy nebylo od středověku nikdy přestavěno.
Na katedrále bylo dokonce papežskou bulou z roku 1462 zakázáno provádět jakékoli změny, její vzhled je tak stejný jako v době výstavby. Uvnitř jsou uloženy ostatky sv. Ondřeje, patrona města. Katedrála je obrácená okny do údolí a je krásně prosvětlená, ve štítu má papežské znaky – zkřížené klíče sv. Petra od nebeské brány, papežskou tiáru a znaky Pia II.
Posádka se mi ovšem ve vedru trochu vzbouřila, že má té historie dost, takže jen couráme uličkami. Ani to ovšem není bez potíží – obchod se sýry drahá polovina míjí se slovy: „Samé pecorino, strašnej smrad…“ a poté, co jsem vešla do levandulového obchůdku, moudře praví ke psovi: „Beruško, tam za ní nelez nebo ochrneš na čumák…“
Nálada je spravena jako obvykle jídlem. Ve vyhlášené restauraci Osteria La Porta vestavěné v kamenné bráně vesničky Monticchiello, kde jsme kdysi s Milenou seděly a koukaly na cypřiše, se nechytáme. Je beznadějně plno. Náhradní pizzeria Il Botteghino kousek od Montefollonico je ovšem famózní. Večer dnešní program manžel shrnuje slovy: „No chvíli už to zavánělo nedostatkem“. Asi tím nemyslel nedostatek kulturních vjemů … :-)))
Jak zpívají kanárci v Montepulcianu
Středověké město Montepulciano leží na 600 metrů vysokém vápencovém hřebeni. Místo s výhledem do kraje bylo osídleno už za Etrusků několik století před Kristem. Dá se tu ztratit v příkrých úzkých uličkách, a když člověk odbočí z hlavní ulice do boku, naskytnou se mu výhledy do kraje kopců a vinic.
Montepulciano
Vstupujeme bránou Porta la Prato do opevněného města. Teď v květnu je tu úplně jiná atmosféra než před pár lety o Velikonocích. Hlavní ulicí se valí davy lidí, turisté v šortkách a se zmrzlinou, milióny obchůdků se suvenýry, hospody, ruch a shon… Je fakt, že o Velikonocích jsme tu s Milenou bydlely a po městě chodily brzy ráno a večer, což by asi bylo i teď lepší. No nic. Míjíme kostel San´t Agostino, odtud při procesí na Velký pátek vynášely ženy sochu Madony. Tenkrát jsme si spletly kostel a běžely zeshora z hlavního náměstí od katedrály zadními uličkami k Agostinu, abychom procesí nezmeškaly. A dvě uřícené ženské v šeru vrazily do skupiny chlapů v trenkách, členů místního bratrstva, kteří se za kostelem převlékali na procesí do kápí… :-))).
Pod hradbami Montepulciana stojí kostel San Biaggio ze 16. století. Je to krásné místo, které si hodlám vychutnat a chvíli se kochat. Na rohu je malé bistro s ukecanou paní majitelkou a výhledem na kostel. Nabízí ochutnávku vína Nobile Montepulciano. Víno je fakt skvělé, paní nalila pěknou lampu a přidala domácí sýr. Krásně tu zpívá nějaký pták, prostě romantika.
„To je kanárek“, říkám drahé polovičce.
„Blbost, nevidím klec.“
„Takhle by tu nic divokého ale zpívat nemělo“, argumentuje zoolog.
Dohadovali jsme se, co to je a kde to sedí, až přišel pan majitel: „To je nahrávka, máme vyzkoušené, že lidem víno víc chutná, když zpívají ptáci. Život se prostě musí užívat…“
Chechtali jsme se ještě v autě… Jo a tu flašku vína jsme si koupili domů (i když stála nekřesťanské prachy…).
Květen a vedro jak sviňa
Po rušném Montepulcianu se nám nikam nechce. Hlavně už žádné středověké město na kopci, zní jasný požadavek z mužské strany. Je sice květen, ale vedro jak v létě, říkala ráno i paní domácí. Ubytování v agriturismo Cetine Vecchie jsem sice pečlivě vybírala, aby mělo bazén, jenže je květen a paní domácí ho jaksi ještě nestihla nechat vyčistit. V té břečce se fakt koupat nechceš. Takže co teď?
Dle mapy vybírám jezero Lago di Chiusi a jakési piknikoviště na břehu. Mělo by se tam dát vykoupat a svalit se ve stínu s knížkou. Předpoklad vychází a odpoledne je celkem fajn, jen Berrynka se trošku nudí. Povalování s knížkou jí moc nebere.
Večer trávíme na terase agriturisma. Horko je úmorné, ale kolem je naprostý klídek. Kvákající žáby, vůně janovců a borovic. Teprve ráno se dozvídáme, že vedle v městečku Torrita di Siena byla večer velká slavnost se středověkými kostýmy a koncertem. Škoda, prošvihli jsme to… Merenda asi byla fajn, paní domácí přifrčela až ve 2 ráno :-))).
Termály na svazích Monte Amiata
Bagni San Filippo – tahle termální jezírka leží v borovém lese na svazích hory Monte Amiata. Zhora teče po bílých sintrech horká sirná voda, potokem přitéká studená, různě se to mísí. Každý si hledá místečko, které mu teplotně vyhovuje. Když je moc vedro či chladno, přesune se jinam. Nám se tu líbí, Berry ovšem moc ne – do sirné vody jí pouštět nechceme, takže zpruzeně sedí na břehu uvázaná na vodítku. Vydrží to ovšem jen chvíli a pak se jí povede vykroutit a hupnout do vody za námi… Bohužel jsme v sirné vodě nevychytali stříbrné řetízky a náušnice, zčernalo to jako bota.
Vlčí máky u Monte Amiata