Klášter Galgano, zvlněné toskánské kopečky, Hora Olivetská a město vína.
Z padoucha svatým
Šlechtic Galgano byl v 11. století vyhlášený násilník a prostopášník. Legenda praví, že se mu zjevilo 12 apoštolů a sám Stvořitel, což byl zřejmě pro zhýralce natolik silný zážitek, že se díky tomu napravil. Galgano zanechal světského života a stal se poustevníkem. Poustevničil na kopci Montesiepi a celkem brzy ho prohlásili za svatého (v roce 1185). O 2 století později pak postavili pod kopcem cisterciácké opatství San Galgano. Dnes jsou z něj už jen působivé ruiny.
Úžasná píseň Hallelujah v podání Andrea Bocelliho, Tori Kelly a kytaristů 40 Fingers přímo z opatství San Galgano.
Bydlíme v agriturismo San Galgano hned u ruin opatství. Je to krásné místo. Z pokoje koukáme přímo na ruiny kláštera a na zahradě je koupací jezírko velikosti středního rybníka. Berrynka si hned zabrala hned jednu postel. Což o to interiéry jsou tu takřka zámecké. ale v pokoji chybí lednice. Jak vychladit růžové víno? Musíme improvizovat…
Meč v kameni
Večerní procházkou míříme od kláštera na kopec Montesiepi, kde měl sv. Galgano poustevnu. Trochu se podivujeme, proč je dole pod kopcem tak obrovské parkoviště. Nahoře stojí taková nanicovatá kaple a pán u vchodu volá, jestli jdeme dovnitř, že bude zavírat. Užíváme si vlahého podvečera a máme psa, tak odmítáme a jdeme dál. Pán trochu divně kouká a vrtí hlavou.
To je tak, když někdo nestuduje dostatečně předem a podcení přípravu… Myslela jsem, že nejdůležitější jsou tady ruiny toho opatství. Ale houby! Až po odjezdu z Galgana koukám do průvodce a čtu, že ta kaple je neskutečné poutní místo spojené s legendou o Galganovi a meči v kameni, která inspirovala i legendu o králi Artušovi!
V kapli je meč zaražený v kameni, z šutru trčí jen rukojeť. Sv. Galgano tam meč zarazil, když tvrdil archandělovi, že vzdát se hmotných statků je stejně těžké jako rozštípat kámen. Chtěl to předvést, jenže meč zajel do kamene jako do másla… S Montesiepi je spojeno i spousta dalších zázraků a no a my to nevěděli a prošli kolem na poklidné procházce. A meč jsme neviděli, kurňa fix!
Chládek u řeky
Východně od Galgana začínají zalesněné kopečky Riserva Naturale Alto Merse. Při plánování cesty jsem pracně hledala v mapě místa, kde by si Luděk mohl zachytat ryby (aby nebylo dusno, že furt couráme jen po památkách :-). On si nakonec ale prut ani nevzal s sebou… I tak jsou místa u vody prima. Je dopoledne, začíná vedro a jdeme od vesnice Brenna podél toku řeky Merse. Je to tu krásné a Berry nadšeně lítá po břehu a do vody. Srst má plnou písku, šťastný zráchaný pes…
Crete Senesi – toskánská „poušť“
Na fotkách z Toskánska obvykle bývá typická krajina zvlněných kopců, cypřišových alejí, občas nějaká kamenná farma na vršku… Oblasti jižně od Sieny se říká Crete Senesi, toskánská poušť a je to přesně tohle. Zatím je tu vše nádherně zelené, kvetou máky, janovce, polní kytky… a vzduch nádherně voní.
Crete Senesi
V létě za úmorného vedra a bez stínu tu ovšem musí být peklíčko. Naše nové autíčko zatím všechno zvládá.
Chuťový zážitek v Ascianu
Dle doporučení hledáme v Ascianu místní krámek La Botteghina. Je to lahůdkářství spojené s bistrem. Vcelku nenápadné, kdybychom ho cíleně nehledali, tak ho mineme. Na zdi visí rukou psaný jídelní lístek, který vypadá poměrně staře. Objednáváme si místní specialitu – Tonno di porco brado della Crete Senesi, což je trhané vepřové s bílými fazolemi. Absolutní lahůdka! Jednoduché jídlo, ale prostě geniální. V bistru je stále plno. Když přichází 2 místní dědulové, radši si sedají na lavičku před vedlejší restauraci a čekají, až se uvolní stůl v Botteghině. Kupujeme tu i výborný olivový olej a Luďkovi se zadařilo nakouknout do historického sklepa pod krámem. Vypadá jak etruská hrobka.
Benediktýni na Olivetské Hoře
Další zastávkou je Abbazia Monte Oliveto di Maggiore, benediktýnské opatství stojící na kopci obklopené lesem cypřišů a borovic. Klášter byl založen v roce 1313, je plně opevněný a má dokonce i padací most. Je vedro a jak procházíme lesem ke klášteru, borovice úžasně voní. Klášter je obrovský, je tu jedna z nejvýznamnějších středověkých italských knihoven s více než 40 000 svazky, lékárna z 16. století a botanická zahrada s léčivými bylinami. V křížové chodbě vymalovali renesanční malíři Signorelli a Sodoma dlouhou sérii fresek zobrazující Příběh sv. Benedikta. Při pozornějším pohledu se na freskách dají najít i docela vtipné detaily. Benediktýni dodnes pěstují na pozemcích kláštera révu a vyrábí vlastní víno. Historické vinné sklepy jsou zajímavé a aspoň je tu trochu chládek. Víno se tu dá koupit i ochutnat. Pes sice dovnitř sklepů nesmí, ale ochutnávat můžeme i ve stínu na dlažbě :-).
Montalcino – město Brunella
Na kopci nad údolím Val d’Orcia se tyčí město Montalcino. Jméno má podle dubů, které kdysi pokrývaly místní kopce, ale dnes je jeho sláva spojená hlavně s vínem, se slavným Brunello di Montalcino. Bydlíme v kamenném domečku Casa Vignolo na kraji města, který je sice krásný a má úžasný výhled do údolí, ale najít ho byla šichta. Na mapě to vypadalo snadně, ale jakmile jsme se ocitli s autem ve změti uliček středověkého centra, byli jsme zpocení až na zádech. Zajíždělo se sem dost blbě a párkrát jsem měla fakt pocit, že se do uličky prostě nevejdeme a už vůbec se nemůžeme vytočit, abychom se dostali ven. Dali jsme to až na několikátý pokus. Řídit já, tak tam ještě teď v úzkých jednosměrkách kňučím a v slzách volám o pomoc…
V Montalcinu je to samá enotéka. Těžká volba, těch vín je tu tolik… Večer dáváme pohodu na zahradě a zdárně se propíjíme Itálií. Strašně rychle to tu vysychá… :-)))
