Pohodovou jarní cestu Toskánskem začínáme krajem Chianti plným vína a vinic.
Na cestě
K mému překvapení Luděk souhlasil s květnovou cestou do Toskánska. Prý když o tom pořád tak básním, asi na tom něco bude. Balíme. Pes nervózně hlídá přepravku a snaží se do ní nastoupit ještě v předsíni, abychom mu náhodou neujeli.
Nechceme jet do Itálie na jeden zátah a tak 1. zastávka je zmrzlina u jezera Tegernsee v předhůří Alp. Další pak nocleh v hotýlku v údolí Stubaital před Brennerským průsmykem. Z balkónu koukáme na ledovec, majitelka hotelu sympatická Slovenka, která se sem před 25 lety provdala. Mají tu báječnou pizzu. Ráno vzhůru na Brenner po staré silnici, pomaleji a s výhledy (na staré se neplatí dálniční poplatky ani průjezd přes průsmyk). A pak už Bella Italia!
Těsně před Florencií zastávka u jezera Lago di Bilancino. Aktuální teplota 30°C, ale hlad je silnější než chuť se vykoupat nebo projít u jezera. Tratoria na náměstí v Cavallina – to není dort, jen nafouklý slaný chleba na chuť před samotným jídlem.
Chianti – kraj vína a černého kohouta
Castello di Montegonzi – vážně se mi povedlo na booking.com vybrat úžasné místo k bydlení. Působivá kamenná usedlost na vršku kopce nad Greve in Chianti. Výhled 360° kolem dokola na údolí, kopce a vinice kraje Chianti. Už od 12. století tu stával hrádek, vyjet sem je ale poněkud dobrodružné, cesta není z nejschůdnějších. Luděk zatíná zuby, když s autem manévruje po vymleté cestě do strmého kopce. Večer to radši bereme dolů do Greve na večeři pěšky. Vydrápat se zpátky nahoru je ale šichta a ozývá se dosti klení a funění. Západ slunce večer od bazénu se sklenkou vína ovšem nemá chybu… Prostě romantika!
Před odjezdem majstrštyk – zabouchla jsem dveře od apartmánu a klíče zůstaly uvnitř na stole. Nevěřícně koukám na kouli na dveřích. Oba naše telefony vevnitř, my venku. Nikde nikdo. Otevřené okno vysoko, správce před chvílí odjel… No, vyslechla jsem si :-))). Po zmateném běhání půjčuji telefon od Angličana z apartmánu vzadu a sháním pana správce. Chvíli to trvá, než přifrčí na mopedu, ale jsme zachráněni.
Greve in Chianti – hlavní důvod, proč jsme sem jeli, je řeznictví Macelleria Falorni na Piazza Matteotti. Požitek pro oko i chuťové buňky. Šunky, salámky, špek, sýry… Ochutnávky vína z „vínomatu“, který udržuje otevřená vína v dobrém stavu. Koupíte si předplacenou kartu a po zmáčknutí čudlíku lze ochutnat různá (i dost drahá) vína. Čili ne otevřené jedno bílé a jedno červené, jak u nás… Když jsme tu byly před lety s Milenou, měli tu desítky různých vín a vínomat zabíral celou stěnu místnosti (za 10 eur na kartě to byl fakt zážitek). Teď už to není takový zázrak, výběr dost omezili. Ale toskánský salámek s bylinkami a pepřem byl k večeři super.
Klášter Badia di Passignano je benediktýnský klášter z 11. století zasvěcený svatému archandělovi Michaelovi (Abbazia di San Michele Arcangelo a Passignano), který spravuje dynastie Antinori. Ke klášteru vede alej starých cypřišů. U vchodu do románského kostela sv. archanděla Michaela stojí olivovník z bronzu, který vyrobil Andrea Roggi v době covidu v roce 2019. Žasneme nad tou neskutečnou řemeslnou prací… strom je vyveden do posledního lístečku, kmen ztvárňuje muže objímajícího ženu. Ke klášteru patří okolní vinice a vyrábějí tu vlastní víno Antinori.
Znakem regionu Chianti je Galo Nero (černý kohout). Je to kraj vína. Na každém rohu, v každé zatáčce je nějaké vinařství a cedule wine tasting. Ochutnat víno tu jde fakt úplně všude. Škoda, že tu nejsme déle (nikde dále po naší cestě už nebyla taková možnost ochutnávek vína jako v Chianti). Zastavujeme v Poggio al Sole. Vychlazené růžové, posezení pod borovicí a výhled na vinice a cypřiše… A pak krásná procházka přes kopečky k řece Fiume Pesa.
Cestou přes kopečky hledáme nějaký pozdní oběd. Ve vsi Sicelle, která má asi 4 baráky, je maličká trattorie v zatáčce u kostela. Rodinný podnik a vaří tu náramně. Patriarcha rodiny posléze přijíždí na kontrolu v červeném „kočkolapu“ a parkuje nám ho skoro u stolu. Super žihadlo!
