Co všechno se může pokazit na služební cestě do krásného francouzského města…
Jak se dostat z letiště
Přece jsem už v Lyonu byla. Jsem mazák a letošní zasedání Interpol skupiny bude brnkačka. Cestu znám a těším se, že si užiju kavárny, pouliční trhy, obchůdky a vlastně se těším i na samotné pracovní jednání :-)).
Jenže hned na letišti zrada – Satobus do centra už nejezdí, zrušili ho. V hale visí cedule o jakési nové tramvaji Rhone-express, není ovšem moc jasné, odkud jezdí. Značení ještě nestihli vyvěsit.
Pouliční bleší trh v Lyonu
Logicky usuzuji, že tramvaj asi bude potřebovat nějaké koleje, před halou ovšem nic podobného kolejím není. Nejsem sama, kdo kouká jak zmatené lesní včely a běhá s kufrem dokola v marné snaze najít nějaké směrovky nebo tu tramvaj. Kolem prochází skupina Francouzek, ty to přece musí vědět! Plížím se za nimi, jenže za chvíli se ztrácí i Francouzky, koukají kolem, nadávají a dohadují se. Tramvaj do města je opravdu dobře utajená. Nakonec jí po delší snaze nacházíme až vzadu na nádraží vlaků TGV.
Na poslední koleji stojí osamocená tramvaj a čeká. Uvnitř sedí pár lidí s kufry, každý nechápavě kouká, co bude. Nikdo nemá lístek, není tu žádná budka, ani prodejní automat. A taky tu není řidič či obsluha. Prostě mrtvo. Chvíli před odjezdem přichází olivrejovaný průvodčí, všechny zkásne, vysvětlí systém lyonské dopravy a prodá i lístky na městskou (pozn. další roky už Rhone-express perfektně označili a dá se platit kartou). Nastoupí řidič a jedeme. Tak jo, tohle bychom měli.
Míříme do centra, jenže ne tam, co jsem chtěla. Ta pitomá tramvaj jede jinam! Chytře jsem si vybrala hotel blízko konečné Satobusu, ale Rhone express končí na nádraží Part Dieu. To se tedy moc nepovedlo. Je už tma, jsem na nádraží, můj hotel kdesi v Prčicích. Takže co dál?
Taxík zavrhuji. Nejsem žádná padavka, není ještě tolik hodin a chci svému zaměstnavateli šetřit finance. Hledám tramvaj, co jede do mé čtvrti. Na zastávku je ale nutné projít přes vlakové nádraží na druhou stranu. Situace se opakuje – značení je mizerné a po pár podivných odbočkách v nádražní budově končím v podzemních garážích…
Nic moc. Nikde ani noha, světla jak za dušiček, kroky se rozléhají a vlasy se mi ježí hrůzou. V hlavě scény z detektivek s přepadením a vraždami na odlehlých parkovištích. Krucinál, měla jsem si vzít ten taxík! A nemám ani deštník, kterým bych útočníka majzla!
Hotel v arabské čtvrti
Konečně venku. Čůrky potu stékají po zádech. Tramvaj je narvaná k prasknutí. Balancuju s kufrem v davu lidí a nadávám si, že ta moje solidárnost se zaměstnavatelem byl dost blbý nápad. Vystupuji v nějaké prapodivné čtvrti plné tmavých tváří a značně ošuntělých domů… Tak to se taky zrovna nepovedlo. Na bookingu se bohužel okolí vybraného hotelu moc zkontrolovat nedá. Navíc nemůžu ten hotel najít. Courám dokola temnými uličkami a kufr drncá na rozbité dlažbě. Jestli mě nikdo neklepne teď, tak už nevím. A nejspíš brzy upadne kolečko u kufru. Fakt skvělý začátek služebky.
Konečně správný hotel! Celá zpocená vyřídím recepci a dolezu do pokoje. Je hezký, se super velikánskou postelí, jenže spát půjdu o hladu, protože restaurace tu není a znovu ven do těch tmavých ulic se mi fakt nechce.
Ráno za světla koukám, že čtvrť kolem je arabská, indická, turecká… Mohlo mě to napadnout, když na webu psali, že blízko hotelu bývá v sobotu orientální trh. Všude jsou obchody plné sárí, chlapi v dlouhých košilích, na hlavě čepičky a fezy. Za denního světla je to celkem i malebné. No nic, dám si ranní kafe v kavárně vedle a pojedu do práce.
Kavárna je vykachlíčkovaná a tak arabská, že to snad ani víc nejde. Barevné malované kachličky, uvnitř sedí samí chlapi. Majitel vytřeštil oči, když vešla madam v kostýmku s pracovní taškou :-))). Vyběhl zpoza pultu (v dlouhé košili samozřejmě) a obskakoval mě až běda. Asi jsem byla po dlouhé době první ženská, co do kavárny přišla. Druhý a třetí den už si tam připadám jako štamgast, kavárník se tváří normálně, zpoza pultu nevybíhá a hned, jak mě vidí, dělá capuccino.
Doprava v Lyonu
Do sídla Interpolu jede autobus. Tedy jede, spíš má jet. Čekám, čekám… a nic. Kontroluju číslo linky, zastávku. Všechno je správně, jen prostě nic nejede. Vůbec nic. Po chvíli někdo na zastávce říká, že je stávka a rezignovaně kamsi odchází. Francouzi stávkují rádi a často, zvláště státní zaměstnanci, důvod se vždycky najde. Moje francouzština se skládá asi z 5 slov, nicméně celkem rychle chápu, že doprava v Lyonu dnes nejezdí a jezdit nebude. Na sobě mám konferenční ohoz a lodičky na podpatku a v tom mám jako jít přes 3 kilometry? Strávit celý den na jednání a potom 3 kilometry zpátky? To jste se pos…., ne?
Brblám a šlapu podél Rhony. Za chvíli vztek kamsi mizí, je nádherné ráno, řeka se třpytí, ptáci zpívají. Ono se to nezblázní, tak přijdu pozdě a budou mě bolet nohy, no a co? Míjím Boulevard de Stalingrad, Kozí ulici a taky tu mají stanici metra Gorge de Loup (Jeskyně vlků) , docela malebné názvy. Na jednání přichází pozdě všichni. Nikdo to neřeší, program se posunul. Holt stávka, co naděláte?
Odpoledne mám pocit, že už neujdu ani krok. Lodičky tlačí, nohy oteklé, úplně cítím, jak se mi ty vznikající puchýře posmívají. Park vedle Interpolu je krásný – s jezerem, lesíkem, spoustou vodních ptáků, zahradou plnou růží, prostě balzám na nervy a bolavé nohy. Vyzuté lodičky hozené vedle lavičky, knížka a hodinka klidu. Pak kafe v kavárně a 3 mizerné kilometry zpátky…
Další den už autobusy jezdí, postupně zvládám i číslování linek (mnoho autobusů je neoznačených a bez čísla) a koupi lístků. Někdy jsou ulice totálně ucpané a vzteklý řidič celou cestu hlasitě nadává. Jak je ta francouzština zpěvavá, i to merde tak nějak pěkně zní :-). Ve finále rozezlený řidič popadl plné hrsti drobných eur a mrsknul s nimi proti přednímu sklu… Je zajímavé, když je člověk v cizí zemi, tak tyhle drobné příhody kolem sebe daleko intenzivněji vnímá. Asi je to tím, že řeči nerozumí, jen kouká na gesta a tón hlasu.
Co si dáme k jídlu?
Večeře v arabské čtvrti je víceméně ve znamení kebabu. Co jiného taky? Objednám, popadnu a jdu, lepší než sedět v nějaké zdejší hospodě plné chlapů, co na mě čučí. Turek v okýnku na rohu nemá nazpátek a já mám jen 200 eurovku. Popadne jí a že prý ji kolega rozmění. Než stihnu zareagovat, druhý Turek s mými 200 eury zmizí ve tmě. Bože, já jsem taková kráva! Snad se vrátí (vrátil se).
Čekám nejmíň 20 minut a je to dobrá pastička. Prodavač nejdřív mele pořád dokola něco francouzsky. Pak rozvine slovní zásobu o mezinárodní slang a snaží se mě přesvědčit, ať mu dám telefonní číslo. Že půjdeme na rande, bude to paráda, on je velmi výkonný atd. Slovům jako belissima, telefone numero, bar, kafe, whisky a ve finále i grande noir se nedá nerozumět. Přesto se tvářím jako tupoň a krčím rameny. Turek je stále nešťastnější… Nejhorší je, že nemůžu odejít, když má ten prevít mých 200 euro.
Záchranou je vzpomínka na gesto používané při našich cestách po Turecku – 2 prsty vedle sebe a slovo kardeš znamená v turečtině vdaná. Očividně tomu rozumí. No a doplnění o slovo baby taky zafungovalo :-))). Kámoš s rozměněnými eury nakonec přiběhl, ale ani mi ten kebab pak nechutnal. Tohle chlapi na cestách zažívat nemusí.
K významným objevům patří ulička plná hospod, která je docela blízko, jen přes řeku. Ta čtvrť má úplně jinou atmosféru. Sem se chodí jíst. Typické lyonské hospody se jmenují „bouchons“ a naprostá většina z nich nemá jídelní lístek v angličtině. Číšníci anglicky nemluví, takže je to trochu sázka do loterie. Na první pokus si dám jen červené víno a salát s kozím sýrem (slova salade a chévre nejsou tak složitá :-)) a pozoruji cvrkot na ulici. Zítra budu odvážnější a zkusím mušle – servírují je v plném kastrolu a musí se loupat, vypadá to zajímavě.
Na konci týdne jdeme na večeři s kolegy Slováky. Lákám je do uličky s bouchons.
Ondrej se nejdřív dost ošívá: „Vieš, Pavla, ja neznášam jedlá v cudzine. Radšej jem len pizzu a skôr nevychádzam z hotela.“
Asi nebydlí v arabské čtvrti :-).
„No počkej, neblbni. Přece nebudeš sedět na hotelu. Takové krásné město a musíme oslavit konec jednání!“
Vybraná „bouchon“ má krásný interiér, jídelní lístek jen francouzský a nikdo z nás mu nerozumí. Je ovšem jasné, že pizzu tu fakt nemají :-).
V Lyonu je různorodá gastronomie plná různých specialitek, včetně jídel z vnitřností. Člověk musí být při objednávání dost opatrný, třeba takové andouillette je něco podivného z vepřových vnitřností a cibule. Podobá se to klobáse, ale je to dosti smradlavé a vnitřek darmo mluvit.
Ondrej nad lístkem zamyšleně praví: „Kedysi som v Paríži dostal na tanier niečo také čo sa volalo ako andula. Skoro som sa poblil, len som to videl.“
Andouillette jsme si tedy nedali, ale i tak byl kolega po dobu večeře poměrně zelený a spravil to až značnou dávkou vína, které následovalo. Lyon je prostě plný překvapení a služebky mohou být i poněkud komplikované :-).