Francouzské kavárny
Hlásím se z bojiště na konferenci Interpolu ve francouzském Lyonu. Nebojte, nebudu psát o práci, ale o francouzštině a vínu. Můj zdejší ranní rituál je snídaně v kavárně. Ráno se vypotácím z hotelu a v některé z nejbližších kaváren si dám čerstvý croissant a kafe, přečtu zprávy a pozoruji lidi kolem. Žádný spěch a kvalt. Kvaltování hodno hovada jest. Přívětivý začátek dne, po kterém člověk nemůže mít špatnou náladu.
Má francouzština se díky kavárně rapidně zlepšuje – už jsem zvládla bon jour, bon soir, merci, silvuple (což nevím jak se píše), café au lait, en croissant a poslední úspěch je olalá….. Tuhle frázi mám naposlouchanou z autobusu. Dlouho jsem dumala, odkud je mi povědomá – je z Rumcajse, kde olalá tak úžasně vyslovuje knížepán… 
Připadám si díky používání těch asi 5 francouzských slov děsně světově. Ovšem když se mě pán v kavárně zeptal, kolik je mi let, tak jediné číslo, které mě napadlo bylo trente 30. Samozřejmě, že to nebylo kvůli tomu, že bych si chtěla ubrat věk, ale jiné francouzské číslo bohužel neznám. Takže s tou světovostí to zase nebude tak valné.
Francouzské víno
Nepít ve Francii víno samozřejmě nepřichází v úvahu. Na Interpolu ho kupodivu v kantýně nepodávají (suchaři), takže k obědu pijeme vodu. Nabízí se možnost dát si víno v hospodě. Míry jsou le verre (to je takový pidižvík – 1 dcl) a le pot, což je půllitrový džbánek. Místní červené Cote du Rhone rozhodně stojí za le pot. Jenže diety od zaměstnavatele nejsou žádný zázrak a mnoho le pot z nich člověk nepořídí.
Někdy ovšem situace vyžaduje osobní oběti. Náročný vyčerpávající den a mizerné zprávy z Čech mě tak rozladily, že jsem se večer odebrala do hospody strávit tam truchlivý večer s flaškou dumajíce nad černou budoucností. Usedám do putyky v bouchons uličce, objednávám menu traditionale a celou lahev Cote du Rhone (ať si třeba ty diety prasknou). Vzápětí jdou kolem kolegové němečtí a švýcarští celníci… Musím říci, že ze splínu se nakonec rozjela docela dobrá pařba, stáhli jsme ty lahve tři a pokecali o všem možném, jazykové bariéry nejazykové bariéry. Utužování vztahů se zahraničními kolegy je náročná věc, jen se pak poněkud hůře strefuje na klávesnici :-).
Jak otevřít víno bez vývrtky?
Hloupě jsem si zapomněla přibalit do kufru vývrtku a další den nemám jak otevřít koupenou láhev (diety se ztenčily, hospoda už moc nepřipadá v úvahu). E-mail od kamarádky Mileny pomáhá situaci vyřešit:
Milá Pavlo, na otevření láhve není potřeba vývrtky. Dámská metoda Edelmannové: opačným koncem zubního kartáčku zarazíme vší silou zátku do hrdla lahve. Tlakovému efektu a vymalování hotelového pokoje červeným vínem předejdeme obalením láhve igelitkou, ve které jsme víno přinesli ze supermarketu. Fleku na koberci předejdeme lokalizací operace do koupelny.
Pánská metoda Edelmann pracuje s opačným koncem lahve. V levé ruce pevně držíme láhev tak, aby osa byla kolmá na směr gravitace a hrdlo směřovalo od nás. Pánskou polobotkou mlátíme podpatkem do dna lahve. Úkon opakujeme tak dlouho, až s úžasem shledáme, že zátka pozvolna vyjíždí z hrdla ven. Metoda je fyzicky náročnější a dámské lodičky ani turistická obuv na pružné podrážce bohužel nejsou použitelné.
Poznámka Edelmannové: Edelmannova metoda je lepší především v tom, že pánská polobotka je na cestách obvykle k dispozici pouze v kompletu se svým nositelem, což má hned dvě výhody. Výše popsanou operaci nemusí žena osobně provádět, ale může ji pouze s obdivem sledovat. Láhev pak nepije sama, což je příjemnější nejen z hlediska společenského, ale i zdravotního (mám na mysli pochopitelně pouze bezprostřední riziko alkoholismu 🙂
Praktická realizace
Já ovšem v Lyonu žádnou pánskou polobotku ani chlapa k dispozici nemám. Jdu proto statečně do koupelny vyzbrojena lahví vína, kartáčkem na zuby, igelitkou a také svlečená do prádla (přece si nezničím džíny, kdyby to stříkalo). Jenže špunt drží jak židovská víra, ani se nehne, ať do něj kartáčkem buším jakkoli. Po pár minutách marné kartáčkové snahy mi pohled padne na velké zrcadlo na zdi. Co si budeme zastírat, nic moc. Vypadám jako blbec – sedím na zemi v koupelně, zpocená, ve spoďárách. V ruce kartáček na zuby a flaška obalená v igelitu a navíc v pokoji nejsou skleničky, jen plastový kelímek. Ježišmarjá, co to dělám? A nalít Cote du Rhone do kelímku na zuby, to je přece nejhorší potupa! Tak takhle ne.
Navlékám znovu džíny a kráčím hrdě do recepce požádat o otevření lahve a skleničku. Chudák recepční na mě kouká a moc nechápe. Ptá se, jestli mám na pokoji návštěvu a potřebuji skleničky dvě. Nikoli, monsieur, nevodím si na pokoj pánské návštěvy a hodlám si svou láhev vypít zcela sama! Můžete si o mně myslet, co chcete. Beru skleničku a otevřenou lahev a odcházím středem.
Francouzské víno bylo super, ale doufám, že příště už vývrtku nezapomenu. A musím poreferovat Mileně, že existuje i třetí metoda, co nevyžaduje fyzické úsilí, kartáček ani polobotku.