V buši leží mrtvá nosorožčí samice, jdu k ní pomalu vysokou trávou a hlavou mi běží: „Proboha, proč?“…
Ráno v Berg-en-Dal
Svítá. Nad korunami akácií v blízkosti kempu se obloha barví dorůžova. Z buše je slyšet štěkot vodušky, kterou něco překvapilo na cestě od napajedla. Zoborožci toko se probouzí a pokřikují ve větvích. Samec hrocha, co se přes den válí v jezírku u kempu, se vrací z pastvy. Je slyšet šplouchnutí, jak zajede do vody. Je nádherné ráno, buš se probouzí a já kráčím od jídelny k parkovišti. Ranger nám dává poslední pokyny. Je chladno a nervy pracují.
Jsme v Krugerově národním parku a předchozí noc pytláci zabili kousek odtud nosorožčí samici s mládětem. Do tohoto parku se lidé jezdí dívat na nádherná africká zvířata, je to vlajková loď a pýcha Jihoafrické republiky.
I já jsem mnoho let toužila se sem podívat, snila jsem o safari, pozorování zvířat a práci v terénu. Teď tu jsem a mísí se ve mně nadšení, úžas, profesionální zájem i vztek nad tím, co budu muset dělat. Málokdo tuší, že uprostřed této krásy se dějí věci, které si svou krutostí nezadají s hollywoodským krvákem. Kemp Berg-en-Dal je plný turistů, kteří ještě spí. Za pár hodin půjdou v klidu na snídani a pak pojedou pozorovat zvířata. Slony, impaly, lvy, nosorožce, žirafy… Budou fotit, žasnout a trumfovat se, co kdo viděl z Velké pětky.
Naše skupina zatím skáče do jeepů a míří na místo činu. Nevím, co mám čekat. Místní budou dělat svou rutinní práci a my se máme naučit, jak ohledat zabité zvíře v terénu, zajistit stopy a odebrat vzorky. Už zdálky je vidět hejno supů kroužící na obloze. Označují místo, kde leží něco mrtvého. Slunce mezitím vyšlo nad obzor, dělá se horko a vzduch se tetelí. Vyskakuju z auta a následuju vyšetřovatele do vysoké trávy, musíme postupovat opatrně, protože v trávě mohou být ukrytí lvi. Je nás tu víc a zbraně mají jen rangeři. My hosté vlastně ani nevíme, co bychom měli dělat, kdyby v té trávě něco bylo. V africké buši jsme očividně nepoužitelní a naši kolegové to vědí.
Na místě
Nosorožčí samice leží jen pár metrů od cesty, kde v průběhu dne budou jezdit auta plná turistů. Její břicho je otevřené, střeva a vnitřnosti roztahané po okolí. Noční predátoři očividně nezaháleli a využili hostinu připravenou pytláky. Asi rok a půl staré mládě leží opodál. Matka i mládě mají uřezané rohy a v tělech záseky od mačet pytláků. Nejvíc mě zasáhne, že tomu prckovi už něco ukouslo ocásek. Taková blbost, ale mám z toho slzy v očích!
Je tu smrad, až se obrací žaludek, ale musíme to vydržet. Mršiny se prostě v 30 stupních kazí rychle. Pocity stranou, dostávám odběrovou soupravu a úkol odebrat genetické vzorky. Samice je obrovská a všude kolem ní páchnoucí břečka. Hlavou mi běží, že mám jen kecky a nesmí mi to uklouznout. Nechci skončit v nosorožčím břiše. Rangeři jsou lépe vybavení – všichni mají vysoké holínky a je vidět, že tohle nedělají poprvé. Na rozdíl ode mě. Skalpelem pižlám kousek páchnoucí svaloviny, moc mi to ale nejde. Konečně! Hrdě odevzdávám vzorek vyšetřovateli. „Sorry, ale z kůže se analýza dělá líp. Zkus to znovu.“ Ach jo, tak do toho.
Zatímco pižlám a po mě to zkouší i pár dalších kolegů, rangeři a forenzní technici prohledávají okolí. Hledají stopy, nábojnice… cokoli co by mohlo posloužit k dopadení pytláků. Používají detektory kovů, měří vzdálenosti. Nálezy pečlivě balí do důkazních sáčků. Hlavní vyšetřovatel vysvětluje, že pytláci lovili za dne, nejspíš už kolem 4. hodiny odpoledne. Vyhlédli si nosorožce z blízkého kopce, střelili je a když byl klid, seběhli dolů, uřízli rohy a zmizeli. Žasnu a nechce se mi věřit. Vždyť ta silnice je jedna z hlavních v parku, je frekventovaná, jsme ani ne 3 km od brány Numbi Gate. Kdokoli tudy mohl jet! Turisté, rangeři… Pracujeme asi 4 hodiny, někteří z hostů, byť i oni jsou z wildlife branže, se k tělům nechtějí přiblížit. Nemají na to žaludek. Mě to baví. Žaludek se sice také bouří, nasládlý pach mršin by se dal krájet a zábava to fakt není, ale je to práce, která má smysl.
Návrat
Dokonáno. Rangeři a vyšetřovatelé nás dostatečně vymáchali v realitě. Stopy jsou zajištěny, nosorožci ohledáni, jak to jen šlo, včetně odběru vzorků na genetické analýzy. Jako hosté z ciziny už teď celkem chápeme, o čem je terénní práce v Krugeru. Oblečení i boty všech jsou nasáklé mrtvolným puchem, který zesílí, když se naskládáme do uzavřeného prostoru aut. Jedeme zpátky do kempu, větráme o sto šest. Kdosi v autě pronese: „Rhino is still with us…“ Nosorožec je stále s námi…
Tenhle zážitek v sobě budu nosit dlouho. Dlouho si ho pamatovaly i moje tenisky – přes několik intenzivních cyklů v pračce z nich odér nosorožce zaváněl i po několika týdnech…